Zdá se mi, že se málo zabýváme možností jednotlivce žijícího uvnitř systému rozpoznat jeho skutečnou povahu. Milióny lidí propadly v Rusku, posléze v Sovětském svazu a v jeho satelitech, včetně naší země, komunistické ideologii.
Ti lidé, kteří uvěřili komunistické myšlence, ale nebyli přece od základu zlí a špatní. Většina z nich se domnívala, že budují lepší společnost, že si počínají správně, že jejich konání směřuje k dobré budoucnosti. Nepropadli tomu v žádném případě všichni, tisíce a milióny ovšem ano.
Těm lidem nikdo neřekl: chceme hlavně moc, chceme vás zotročit, vzít vám vše, především svobodu. Budeme vraždit a mučit, dokud nedosáhneme svých cílů. Takhle to vůbec nebylo.
Dnes se zdá úplně samozřejmé, že při troše pozornosti mohl běžný občan rozpoznat, jak se věci skutečně mají. Jenže ono to tak možná nebylo. Když slyšíte jen zprávy, které máte slyšet, když je cokoliv odlišného od oficiální linie vydáváno za dílo nepřátel, kteří chtějí vaši zemi zničit, když se udává, fízluje, vyslýchá a trestá, když je vám neustále podsouváno, že právě tohle, co teď žijete, je ten správný, pravdivý, spravedlivý a demokratický režim – jak poznáte, že to není pravda?
Mimochodem, ani základní uspořádání věcí není snadno smysly rozpoznatelné a člověk si jej není intuitivně vědom. Necítíme, že se vesmír rozpíná, nevnímáme neviditelné kvantové chvění hmoty, dokonce i na to, abychom zjistili, že nejsme středem pozorovatelného světa, bylo nutné provést netriviální měření a výpočty.
Nemylme se. Pohled zevnitř systému nemusí vypovídat o systému vše. A určitě nám nemusí říkat to, co potřebujeme vědět.