Politické procesy jsou viditelným vyvrcholením metody, při níž se část politického spektra z různých důvodů uchýlí ke kriminalizaci politických oponentů. Je to nejhorší možný způsob vlády. Signalizuje hluboké nepochopení podstaty moci; svěřená moc je výsledkem většinové volby lidí; od vlády se očekává, že prosadí zájmy většiny, která ji volila, přičemž menšina, která měla jiný názor, je ve svých právech uchráněna před zvůlí a pronásledováním.
Obvykle se politické procesy odehrávají v situaci, kdy režim začíná selhávat. Kdy se moc ocitne v takovém postavení, že je politika daného subjektu v přímém rozporu se zájmy veřejnosti. Pak hrozí, že politika nenaplní své cíle a subjekt u moci bude vystřídán. Pak je možné – ve špatných případech, že se moc pokusí své záměry prosazovat formou ostrakizace politických konkurentů.
Varoval jsem před tím, že se vláda pokusí kriminalizovat politické oponenty. Ta situace nastala.
Existuje několik způsobů, jak potlačit politickou konkurenci, nebo opozici. Například využít k udržení u moci podporu silových složek státu – policie, soudů. Za poslední roky vidíme dobrodiní při potlačování protestů ve většině zemí západního světa. Demonstrace končí zásahy policie, která se s demonstranty rozhodně nemazlí.
V případě politických oponentů je obušek neproduktivní. Metodou je soudní proces. Je to efektivní metoda, kdy zátěž, spojená s dehonestací a odsouzením politických protivníků, je přenesena na bedra institucí. Instituce se tomu ze zákona nemohou bránit. Jsou povinny jednat a reagovat na podněty. Soudní spor se tak ale stane nástrojem politiky.
Dalším účinným způsobem politické ostrakizace je využití soft power, tedy měkké síly spřízněných médií, NGO, sítě podporujících komentátorů a veřejně činných osob k hanobení protistrany. Nejúčinnější metodou je ale kombinace obého. Tedy vyvolání veřejné kauzy, na jejímž konci je politický proces, ve které musí státní instituce žalovat politického oponenta z veřejných pohnutek. Přičemž politická moc pak může kauzu využívat jako mediální katapult, ostřelující trvale pozice a kredit politického oponenta.
O čem jsou politické procesy?
Na rozdíl od kriminálních kauz smyslem politických procesů není dokazování viny či neviny. To je druhotné. Smyslem politických procesů je dehonestace protivníka. Zároveň je jím odstrašení nebo zastrašení části veřejnosti. Je to nástroj, jakým znejistit voliče a podporovatele lidí, kteří se ocitnou před soudním stolcem.
Podotýkám. Aby bylo jasno. Věřím v český právní systém a v nestrannost českých soudů. Považuji nezávislou soudní moc za jeden ze základních pilířů demokracie. Nemám v nejmenším úmyslu tímto článkem jakýmkoliv způsobem napadnout soudy, nebo práci policie. Naopak. Vyjímám z tohoto článku jakýkoliv negativní odkaz k práci policie a soudců, ve všech významech a podobách.
Čemu ale nevěřím je tato vláda. Její pokusy v minulosti, kdy se z opozičních pozic vehementně pokoušela kriminalizovat politického oponenta, dostávají dnes, v době, kdy jsou u moci, konkrétní tvar. Babiš stojí před soudem. Ale kauza Čapího hnízda, která se vede už 15 let, není ničím jiným než politickým nástrojem. Vysvětlím proč.
Politické procesy v minulosti
Vraťme se k meritu věci. K logice politických procesů. Proč se dělají a k čemu slouží.
Podstatou politického procesu je pokaždé dopad na veřejnost. To je jejich určujícím smyslem.
Ruští bolševici za éry revoluce, v éře stalinských procesů, vedli politické procesy, jejichž smyslem bylo definovat vnitřního „nepřítele“. Nepřáteli revoluce byli především odpadlíci z různých názorových platforem, kteří nesouhlasili s bolševickým pojetím vedení státu. Intelektuálové. Ruští malozemědělci, kulaci, které předtím, za NEPu, podporovala Leninova vláda při zavádění jejich statků. Internacionálové, jejichž zkušenost se západními zeměmi by mohla ohrozit jednoznačné výklady světa bolševiků.
Pro ně byly vyhrazeny veřejně přenášené procesy s takzvanými třídními nepřáteli, jejichž smyslem bylo zastrašit a podřídit si veřejnost. V Sovětském svazu se vedly procesy s důstojníky, s lékaři, s představiteli odnoží komunistické víry, které přestaly vyhovovat potřebám stranických politbyr. Typicky, procesy s Trockého přívrženci, tzv. trockisty, lidmi, kteří neopustili intelektuála rudé revoluce ani poté, co jej Stalin označil za vnitřního nepřítele a zrádce. Gulagy, vraždy, dlouholetá vězení patřily k režimní odpovědi na projevený postoj a názor.
Pro nacisty byli nepřáteli Říše Židé, Cikáni, demokraté nebo komunisté. A později slovanské národy, Poláci, Češi, Rusové atd. Každé z označení těchto skupin mělo jasný cíl. Z mediální mašinerie, zaměřené na konkrétní skupinu lidí měl vzejít tichý souhlas veřejnosti s ostrakizací. Se zaváděním opatření, na jejichž konci byly koncentrační tábory.
Výsledky této metody byly velmi účinné. Příklady? Arizací se nacisté domohli, za tichého souhlasu tehdejší německé veřejnosti, vyvlastnění obrovských majetků a díky metodě, umožňující beztrestné okradení majetných židovských majitelů a rodin si nacistický režim notně pomohl k dofinancování provozu vlastního režimu.
Útoky na demokraty, komunisty, levici po požáru říšského sněmu umožnily nacistům zbavit se jednou provždy nenáviděného a velmi obtížného protivníka, levice, s níž nacisté vedli vleklý zápas o pozornost a podporu ze strany dělnictva. A také, procesy posloužily k převzetí kontroly nad parlamentem. Hitler mohl po veřejné obžalobě levice zrušit politickou soutěž.
Rozbití německé společnosti, rozčlenění, rozkastování na přátele a nepřátele režimu umožnilo společnost ovládnout. Výsledkem byl strach a přitakání nacistické moci. Základem byla eliminace konkurenční nebo vyvažující síly. Následoval růst fanatismu. A nakonec válka.
U nás jsme metodu veřejných procesů, přenášených rozhlasem, vyzkoušeli v 50. letech minulého století. Její podstatou bylo nikoliv dokázání nějakých kriminálních činů. Většina obětí těchto procesů byla nevinná. Komunistická moc si vynutila „přiznání“ důmyslnými formami psychického nátlaku a fyzického teroru. Přičemž se s brutálním nátlakem ani příliš neskrývala.
Lidem u rozhlasových stanic, poslouchajících vynucená přiznání, nezbývalo než věřit, že vynucená svědectví jsou pravdou. Dnes už jen stěží můžeme pochopit lidi, píšící Gottwaldovi žádosti o tresty smrti pro vlastizrádce. Atmosféru udávání, podezírání, strachu a zároveň obrovské zbabělosti. Byla to zločinná verze zneužití politické moci, kterou nejodpornější odrůda politiků, neschopných prosadit své politické cíle normální cestou, formovala společnost.
Babišův politický proces
Na kauzách Andreje Babiše je podivné, že mají dva společné prvky. Prvním je, že halasně ohlášené kauzy, které rozčilují, nadzdvihávají a zvětšují tábor jeho odpůrců, ničí jeho kredit u veřejnosti, končí v tichosti rozhodnutím soudu jako odložené případy.
Abych to pojmenoval pregnantně. Často jde o lži. Příkladně Panama Papers, obvinění ve věci zavlečení Babišova syna Andreje nebo kauza otravy Bečvy. Tyhle věci, spojené s Babišem, byly jednoduše lži. Nic víc. Pouhé lži. Když si ale dáte do vyhledávače dotaz na tyto kauzy, vyjedou vám stovky a možná tisíce článků. Nikde, na konci těchto kauz není napsáno, že veřejnost byla po celou dobu manipulována.
Druhou podivností je, že kauzy jsou trvale a účelově vázány na klíčové momenty českého politického života. Vrcholí obvykle před volbami nebo během některé z nátlakových situací, které mají za cíl prosadit fundamentální rámec politiky. Je to tristní.
Bývalý premiér, stojící před soudem, je pro řadu lidí možná ztělesněním jejich touhy po společenské vendetě. Vnímám to ale jinak. Tento proces vnímám jako nebezpečí. Jako potenciální ohrožení demokracie. A vysvětlím i proč.
Tvrdím, že Andrej Babiš je dotlačen do soudního procesu, jehož jádrem není prohřešek proti dotačním pravidlům. Cílem není jej potrestat za prohřešek při budování farmy pro veřejnost. Cílem je poskytnout veřejnosti obrázek poníženého politika. Z tohoto obrazu poté signál směrem ke společnosti. Tento signál zní: Dostaneme každého. I tak velkou šajbu, jakou je Babiš.
Rakušanovo extempore a cela od Milionu chvilek
Abychom pochopili, že jde o politický proces, není nutné chodit příliš daleko. Uvedu dva příklady.
Prvním je ministr vnitra Rakušan. Jeho extempore, kdy stojí na střeše ministerstva vnitra a ukazuje v kalendáři na datum Babišova soudního procesu, je možné chápat jediným způsobem. Vyhrožování a zastrašování. Státem placený úředník má povinnost ve sporech vystupovat nestranně a zaručit každému z občanů rovná práva. Ministr vnitra, tedy ministr silového režimu, nesmí ve své funkci zneužít svého postavení a takto vyhrožovat jakémukoliv občanovi. Natož klíčovému politickému oponentu. Takové jednání, s výjimkou jihoamerické junty, nebo například Ukrajiny, země proslulé tím, že každý premiér se pokusil dostat do vězení svého předchůdce, je typické pro nedemokratické systémy. Rakušanovo jednání ukazuje, jakým způsobem pojímá tato vláda svěřenou moc. Jako mafie, která si plete svěřené úřady s vlastním domicilem.
Druhou věcí je činnost provládní úderky Milion chvilek. Ta před soudní budovou instalovala zamřížovanou celu s jasným významem – chceme vidět Babiše ve vězení.
Soudní proces je velmi náročná věc pro každého člověka. Je to ryze osobní záležitost. Přestože ve sporu státní zástupce navrhuje podmíněné tresty, soudce má právo rozhodnout jinak. A může uložit až desetiletý trest.
Andrej Babiš má právo v takovém okamžiku svého života požívat respektu a ochrany jako každý jiný člověk. Je nevinný a předstupuje před soud dobrovolně. Nemusel jej k tomu nikdo nutit. Jednání Rakušana i aktivistů prozrazují záměr. Dosáhnout prostřednictvím institucí veřejného odsouzení. A to je něco, s čím jsme se zde setkali naposledy za minulého režimu. Ničím se to neliší od politických procesů v minulosti.
Není to Andrej Babiš, nebo Miloš Zeman, kdo ničí v této zemi demokracii. Jsou to tito agilní a bezuzdní novodobí Urválkové, kteří klidně znectí vážné soudní jednání a zneužijí jej pro vlastní účely. Je to nepřípustné.
Formování názoru na příkladu Babiše
Tato aktuální událost, veřejný proces s Babišem, je součástí dlouhodobé taktiky. Nevkusné, ale velmi účinné. Znovu zopakuji. V této kauze nejde o potrestání. Jde o mediální impulz. To je, čím tato vláda pracuje. Jde o to, aby vláda a polistopadové stany měly v ruce nástroj, který dokáže formovat názory lidí ve velkém rozsahu. Pomocí jednoduchého programování. Signálu.
Babiš. Estébák. Dotační defraudant. Špatný otec. Travič Bečvy. Teď je smyslem celé akce, aby přibyl nový mem. Odsouzený Babiš. Je to programování a je velmi úspěšné.
Když si přečtete komentáře na FB profilu pod Babišovými posty, v různých časech, všimnete si, jak memy fungují. Lidé v různých etapách nadávají Babišovi a opakují memy, vytvořené propagandou. Dnes už zbyl jen „estébák“ a „Čapí hnízdo“. Jedna kauza za druhou odezněly do prázdna. Nebyly pravdivé. Byly to jednoduše lži. Ale memy, vězící hluboko v hlavách, přetrvávají. O tohle celou dobu šlo.
Metoda mediálního impulzu
Pojmenoval bych tuto metodu metodou mediálního impulzu. V dnešní době by někdo jako prokurátor Urválek z éry stalinských procesů jednoduše neprošel. Pro společnost by podobná věc byla nepřípustná. Postup je jiný. Logika postupu je postavena na několika krocích.
Obvinění, skutečné či falešné, na čemž prakticky nezáleží, s potenciálně ničivým dopadem je vzneseno veřejnosti. Jde o to, aby v jádru byla možná jednoznačná a srozumitelná mediální interpretace. Tato interpretace je základem, z něhož vzejdou jednoduché, snadno opakovatelné memy. Musí být dosaženo mediální zkratky. Babiš špatný otec. Babiš rozkrádač dotací. Miliardář, ovládající média. Mafián.
Poté, co jsou memy dosazeny do veřejného prostoru, kauza naroste. A po dosažení určitého cíle zase utichne. Je vracena do hry pokaždé, během nějakého klíčového okamžiku. Tři dny před volbami. Během Vrbětic. Během útoku na Zemana.
Pokud se kauza prokáže jako neprůkazná, lživá, nevadí. Je posunuta. Větvena, rozvíjena a přidávány jsou další a další souvislosti. Na kauzách se po celé roky živí titéž novináři. Tytéž NGO, titéž aktéři. Je to jejich druh obživy.
Podstatné je, aby se kauza cyklicky vracela, v pravidelných impulzech. Každý mediální impulz násobí účin předchozích etap. Je to jako s oblíbenou televizní reklamou. Po čase ji akceptuje a zapamatuje si ji většina.
Kauza Čapího hnízda se odehrává už několik let. Dne 30. 8. 2019 ji dozorový státní zástupce Šaroch zastavil. Zastavil trestní stíhání Andreje Babiše včetně všech zbývajících osob. V usnesení dozorový státní zástupce konstatoval, že trestný čin, jak jej opakovaně popisovala policie ve svých žádostech směřovaných do poslanecké sněmovny, a především v usnesení o zahájení trestního stíhání, se ani nestal a ani stát nemohl. Společnost Farma Čapí hnízdo v rozhodné době splňovala podmínky malého podniku. Bublina tehdy s tichostí splaskla.
Proč se znovu objevila? Před volbami se pokaždé náhle najdou nečekaně zásadní důkazy. Neplatí to jen pro tuto kauzu. Platí to obecně u Babišových kauz. Typicky v kauze o Babišově spolupráci s STB, z nichž nakonec vyleze, po podrobnějším zkoumání, reálný fakt, že daný badatel někde našel samostatný lístek se záznamem. Kauza sice nepřinese nic nového, ale znovu oživí starý případ a udrží jej v paměti. Nebo znovu vystartuje Čapí hnízdo. Objeví se nová větev starého případu. Jako je tomu teď. Případ se začne větvit, na různé „reklamní větve“. Které, i když je soudy smetou ze stolu, znovu pokračují v jiném provedení.
Protože ta nejcennější věc na těchto kauzách nejsou případné rozsudky, ale to, že kauza existuje. A je možné jí, nebo jimi plnit stránky novin a televizní obrazovku.
Kauzy vypukají před volbami
Máme před sebou pochopitelně další důležité komunální volby, které budou referendem o mimořádně neúspěšné Fialově vládě. Bylo jen otázkou načasování, kdy bude kauza Čapího hnízda znovu přednesena publiku. Problém téhle metody je, že se časem vyčerpá. Vláda kartu Babišových kauz ždímá do naprostého vyčerpání. Ani nic jiného jim vlastně už nezbývá. Babišovy preference jsou na 30 procent. Tedy na možném českém maximu.
Vláda už před veřejností nedokáže zastřít, že její účinkování je mimořádně hrozivé. Je až s podivem, že energie, kterou věnovali jednotliví prominenti dnešní vlády tomu, aby se do vlád dostali, zúročí takto tristním způsobem. Sám jsem překvapen.
U vlády se nakonec ukázalo, že její mafiánská podstata se vyjeví přímo před zraky překvapeného publika a podporovatelů. Kauza Dozimetr, v čele s Rakušanem, ministrem vnitra, jehož nejbližší spolupracovníci jsou přímo zapleteni do této obludné aféry znamenala otřes v nazírání na polistopadovou éru. I na naše „demokraty“, kteří demokraty nikdy nebyli.
Dnes už víme, že devadesátkové kriminální kauzy, plynoucí z přímého propojení vládních politiků, zastupitelů, poslanců na mafiánské gangy, do nichž byly zapojeni soudci i policisté, tahle kriminální subkultura, plundrující ekonomiku různými formami korupce, vytěžování, ovládání státních zakázek, nebyla náhoda. Tahle porevoluční parta nevymizela. Jen se transformovala a čekala v závětří. Až se pochybní zastánci demokracie vydovádí na Babišovi, aby potom mohla s vážnou tváří předstoupit před národ a říct: My jsme ta změna.
