SPECIÁL COVID-19: AKTUALIZOVANÉ PODROBNÉ STATISTIKY Z ČESKÉ REPUBLIKY A SVĚTA →
Spisovatelka Alžběta Bublanová. | FOTO: archiv ppmagazínu.com

Alžběta Bublanová: Baví mě číst texty svých studentů

Hodnocení čtenářů6 Hlasování
97

Vydala už čtyři knihy a za jednu získala ocenění Máchova růže od Akademie literatury české, na podzim od ní mohou čtenáři čekat další román. Alžběta Bublanová (36) v rozhovoru hovoří o svých snech, plánech, doposud nesplněných přáních. A také o tom, proč jí psaní pomáhá přežít v „normálním světě.

Jak moc ovlivnila pandemie koronaviru vás život? Píšete nyní víc?

V podstatě mě moc neovlivnila. Ale odpadlo mi několik autorských čtení. Bohužel více nepíši, protože dcera má zavřenou školku, takže jsem v plném nasazení coby maminka.

U žen je většinou psaní beletrie synonymem pro psychoterapii, co psaní znamená pro vás?

Tak nejsem si úplně jistá, že psaní je psychoterapie jen pro ženy. Tedy určitá terapie to je, ale asi bych ji nerozdělovala na muže, nebo ženy. Každý má k psaní jiné důvody – jiné puzení.

A vy konkrétně?

Samozřejmě, že mi někdy pomáhá se z věcí vypsat, ale asi jinak, než to myslíte. Neříkám si „fuj, to byl ale ošklivý zážitek, vypíšu se z něj“, ale vypisuji se z toho, že jinak vnímám svět nebo že ho prostě vnímám až moc citlivě. Psaní mi zkrátka pomáhá přežít v „normálním světě“. Jde ale o drobné věci, z nějakých velkých traumat se nevypisuji.

Když pomineme vaše drobné věci, jde-li o genezi literárního textu, tvoříte jej takříkajíc volným proudem slov – „hrabalovsky, anebo vše do posledního detailu promýšlíte a donekonečna opravujete a vytváříte obsah tak trochu jako sochař sochu – aby nebylo možno vypustit jediné slovo?

Tak asi obojí. U kratších textů jde o volný proud. U těch delších je to jak kdy. Většinou postupuji tak, že začnu psát, co mě napadne, ale po několika stránkách se stopnu a řeknu si, že takhle to dál nejde a nějakou tu osnovu si udělám. Hlavně u postav je důležité se v průběhu psaní zastavit a říct si, co jsou zač. Jinak se v tom člověk utopí. A když mám jakžtakž osnovu, tak se jí sice snažím držet, ale i tak se občas nechám strhnout volným psaním, takže se po čase opět musím zastavit a osnovu překopat.

Jak dlouho vám trvalo napsat poslední knihu?

Dva roky.

A když položíte na jednu misku vah energii, kterou jste do psaní vložila, a na druhou prodejnost v řádech stovek kusů, nejde o promarněný čas?

Z hlediska financí ano. Ale jinak určitě ne. Tam je těch radostí více. Nejdříve když knihu dopíši, pak když ji dám přečíst mému literárnímu průvodci z vysoké školy Martinu Šafránkovi a po několika verzích mi konečně řekne „hotovo“, a do třetice, když se najde nakladatel, který mi slíbí vydání, a nakonec, když se kniha vydá. Holt ještě tam chybí ta radost z toho, že by se po ní zaprášilo a já si mohla říct, že se psaním uživím.

Psaní mi zkrátka pomáhá přežít v normálním světě. Jde ale o drobné věci, z nějakých velkých traumat se nevypisuji.

Nedávno vám vyšel román Barák. V čem je odlišný od vašich předešlých próz.

Už není tolik temný. A je tam více dějů, postav a doufám, že i humoru.

A téma?

Jak moc známe či spíše neznáme naše blízké.

Jaké máte v literatuře ambice do budoucna?

Psát.

A čím se živíte? 

Učím tvůrčí psaní v rámci projektu Kurzy z obýváku. Funguje on-line, se studenty spolupracuji na dálku, posílají mně texty a já jim zpětně posílám hodnocení, kudy se mají vydat dál.

Baví vás číst po druhých texty?
Moc. Inspiruje mě to a je to pro mě velká výzva, protože tohle odfláknout fakt nemůžu, musím si dávat pozor na to, abych někomu neporadila špatně, jen na základě toho, že bych to já napsala jinak, takže se snažím respektovat jejich styl a vést je. 

Máte nějaké literární vzory. A pokud ano, jde spíš o ženské autorky?

Tak to mám asi každou chvíli jiné. V době dospívání to byl Kerouac, později Kafka, Updike, pak King, taky jsem jeden čas ctila Jaroslava Rudiše. Z ženských autorek se mi líbí Alice Monroová. A také ruští autoři. Ale nevím, jestli jde přímo o literární vzory, prostě se mi líbí, ráda je čtu. Ale vzory? Možná se spíše poučuji z filmů, třeba si řeknu, jak tenhle záběr daný režisér udělal, že funguje, jak to poskládal, že z toho mám určitý pocit. Jak jej dokázal vzbudit. A když vedu kurz psaní, tak dost často používám příklady z filmů, přijde mi to srozumitelnější. Psaní je větší abstrakce.

Podpořte
PressPort Magazín
děkujeme

Co vám dalo studium Literární akademie? Není tato škola (dnes s jiným názvem) jenom jakási bublina, když vás beztak talentu nikdo naučit nemůže?

Tak to si asi myslí kdekdo, ale proč se tedy neptají filmařů, proč studují FAMU, herců DAMU, proč se učí malíři kresbě a sochaři sochařině? Jde o to, že psaní má také nějaká pravidla, spousta lidí talent má, ale nerozvíjí ho, napíší třeba jednu povídku, která je dobrá, ale dál nic, protože se v tom značnou plácat. Mají třeba náboj, ovšem dělají školácké chyby. Tím, jak občas pořádám kurzy psaní a čtu hodně textů, tak vidím stále ty samé chyby, ať talent je, nebo ne.

Lze se naučit psát, i když talent postrádáte?

Nevím, protože jsem si třeba o někom myslela, že talent nemá a po pár textech jsem si řekla, že možná i ano. Těžko se zkrátka určuje, že zrovna tenhle člověk talent nemá a druhý ano.

Narodila se 8. 4. 1984 v Brně. Po složení maturitní zkoušky na Gymnáziu v Tišnově vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde začala psaním povídek, postupem času se soustřeďujících na každodennost obyčejného člověka s jeho „malými problémy”. Její příběhy jsou situované do současnosti, často exponují vztahové problémy a chybějící porozumění. V zatím nepublikovaných rozsáhlejších literárních útvarech (novely, román, delší povídky) se opět zaměřuje na složitost vztahů, ať už mileneckých, či mezigeneračních.

Hodnocení čtenářů6 Hlasování
97

O nás

PressPort Magazín (ppmagazín.com; pressportmagazín.cz) je nezávislá zpravodajsko-publicistická platforma. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018. Vydává Pribil Production.

Další příspěvky
Xaver k ČT, která vyslala redaktorku po návratu z Itálie za seniory