Alžběta Bublanová: Toužím se živit psaním, ale iluze si nedělám

Dcera někdejšího ministra vnitra a současného senátora, maminka tříleté dcery a spisovatelka, které nedávno vyšla kniha V Tichua sbírka povídek – to je Alžběta Bublanová (34). V rozhovoru hovoří o svých snech, plánech, doposud nesplněných přáních. A také o tom, proč jí psaní pomáhá přežít v „normálním” světě.

  • U žen je většinou psaní beletrie synonymem pro psychoterapii, co psaní znamená pro vás?

Tak nejsem si úplně jistá, že psaní je psychoterapie jen pro ženy. Tedy určitá terapie to je, ale asi bych ji nerozdělovala na muže nebo ženy. Každý má k psaní jiné důvody – jiné puzení.

  • A vy konkrétně?

Samozřejmě, že mi někdy pomáhá se z věcí vypsat, ale asi jinak, než to myslíte. Neříkám si „fuj, to byl ale ošklivý zážitek, vypíšu se z něj“, ale vypisuji se z toho, že jinak vnímám svět nebo že ho prostě vnímám až moc citlivě. Psaní mi zkrátka pomáhá přežít v „normálním světě”. Jde ale o drobné věci, z nějakých velkých traumat se nevypisuji.

  • Když pomineme vaše drobné věci, jde-li o genezi literárního textu, tvoříte jej takříkajíc volným proudem slov – „hrabalovsky”, anebo vše do posledního detailu promýšlíte a donekonečna opravujete a vytváříte obsah tak trochu jako sochař sochu – aby nebylo možno vypustit jediné slovo?

Tak asi obojí. U kratších textů jdeo volný proud. U těch delších je to jak kdy. Většinou postupuji tak, že začnu psát, co mě napadne, ale po několika stránkách se stopnu a řeknu si, že takhle to dál nejde a nějakou tu osnovu si udělám. Hlavně u postav je důležité se v průběhu psaní zastavit a říct si, co jsou zač. Jinak se v tom člověk utopí. A když mám jakžtakž osnovu, tak se jí sice snažím držet, ale i tak se občas nechám strhnout volným psaním, takže se po čase opět musím zastavit a osnovu překopat.

  • Jak dlouho vám trvalo napsat poslední knihu, nepočítáme-li sbírku povídek, které jste nedávno vydala a které jste psala řadu let?

Dva roky.

  • A když položíte na jednu misku vah energii, kterou jste do psaní vložila, a na druhou prodejnost v řádech stovek kusů, nejde o promarněný čas?

Z hlediska financí ano. Ale jinak určitě ne. Tam je těch radostí více. Nejdříve když knihu dopíši, pak když ji dám přečíst mému literárnímu průvodci z vysoké školy Martinu Šafránkovi a po několika verzích mi konečně řekne „hotovo“, a do třetice, když se najde nakladatel, který mi slíbí vydání, a nakonec, když se kniha vydá. Holt ještě tam chybí ta radost z toho, že by se po ní zaprášilo a já si mohla říct, že se psaním uživím.

  • Proč se slečna Tučková prodává tak dobře? Je to náhoda, anebo vám naopak schází silné téma – silnější, než je vnitřní prázdnota či marnost, pocity, v nichž hledáte motivický materiál?

To netuším, proč se Kateřina Tučková prodává dobře. Náhoda to asi není. Ale jasně, je dobrá otázka, proč se některé autorky prodávají a některé ne. Kdybych ale věděla, čím to je, asi bych se prodávala více. Někdy to ale nemusí být tím dílem, ale celkovým rozpoložením společnosti. Tak třeba švédská trilogie Milénium se za života autora neprodávala vůbec. Boom začal až po jeho smrti.

  • Nyní jste dopsala román Barák. V čem bude odlišný od vašich předešlých próz.

Už nebude tolik temná. A bude tam více dějů, postav a doufám, že i humoru.

  • A téma?

Jak moc známe či spíše neznáme naše blízké.

  • Jaké máte v literatuře ambice do budoucna?

Psát.

  • Také hrajete, co je to vlastně za filmy?

Nyní natáčím krátký film Špatná rozhodnutíse společností Clementine Movies. Brzy bude hotový a v plánu je točit další.

Hlavně u postav je důležité se v průběhu psaní zastavit a říct si, co jsou zač. Jinak se v tom člověk utopí.

  • Nyní jste na rodičovské dovolené, čím se plánujete živit, až vám skončí? 

Psaním. Ale samozřejmě, že si nedělám iluze, že na románech vydělám. Ovšem mám na mysli psaní tak nějak obecně – do různých periodik. A taky bych ráda vyučovala tvůrčí psaní. S kamarádkou Andreou rozjíždíme kurzy on-line Psaní z obýváku. Navíc jsem před časem začala vydávat lokální časopis Náměsíčník. Je to o dění na náměstí Jiřího z Poděbrad a jeho okolí.

  • Máte nějaké literární vzory. A pokud ano, jde spíš o ženské autorky?

Tak to mám asi každou chvíli jiné. V době dospívání to byl Kerouac, později Kafka, Updike, pak King, taky jsem jeden čas ctila Jaroslava Rudiše. Z ženských autorek se mi líbí Alice Monroová. A také ruští autoři. Ale nevím, jestli jde přímo o literární vzory, prostě se mi líbí, ráda je čtu. Ale vzory? Možná se spíše poučuji z filmů, třeba si řeknu, jak tenhle záběr daný režisér udělal, že funguje, jak to poskládal, že z toho mám určitý pocit. Jak jej dokázal vzbudit. A když vedu kurz psaní, tak dost často používám příklady z filmů, přijde mi to srozumitelnější. Psaní je větší abstrakce.

  • Co vám dalo studium Literární akademie? Není tato škola (dnes s jiným názvem) jenom jakási bublina, když vás beztak talentu nikdo naučit nemůže?

Tak to si asi myslí kdekdo, ale proč se tedy neptají filmařů, proč studují FAMU, herců DAMU, proč se učí malíři kresbě a sochaři sochařině? Jde o to, že psaní má také nějaká pravidla, spousta lidí talent má, ale nerozvíjí ho, napíší třeba jednu povídku, která je dobrá, ale dál nic, protože se v tom značnou plácat. Mají třeba náboj, ovšem dělají školácké chyby. Tím, jak občas pořádám kurzy psaní a čtu hodně textů, tak vidím stále ty samé chyby, ať talent je, nebo ne.

  • Lze se naučit psát, i když talent postrádáte?

Nevím, protože jsem si třeba o někom myslela, že talent nemá a po pár textech jsem si řekla, že možná i ano. Těžko se zkrátka určuje, že zrovna tenhle člověk talent nemá a druhý ano.

▼ Alžběta Bublanová

Narodila se 8. 4. 1984 v Brně. Po složení maturitní zkoušky na Gymnáziu v Tišnově vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde začala psaním povídek, postupem času se soustřeďujících na každodennost obyčejného člověka s jeho „malými problémy”. Její příběhy jsou situované do současnosti, často exponují vztahové problémy a chybějící porozumění. V zatím nepublikovaných rozsáhlejších literárních útvarech (novely, román, delší povídky) se opět zaměřuje na složitost vztahů, ať už mileneckých či mezigeneračních.

Profilový obrázek
ppmagazín.com

ppmagazín.com je zpravodajsko-publicistická platforma. Sestává i z tematických příloh ppděti a ppženy & muži.

Doposud žádné komentáře

Reagujte

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

■ nezávislýMAGAZÍN

PROJEKTY, to jsou dlouhodoběji sledovaná a obsahově rozsáhlejší témata (začasto sestávající z vícero článků), předně však společensky významná, která pravidelně sledujeme a aktualizujeme.

Czech CS English EN