Tak to máme zase tady. Plošná opatření se vracejí. Od 10.9. mají Češi povinnost nasadit opět roušky ve všech uzavřených prostorech. A ve veřejném prostoru už to zase žije. Ta tam je starost o Bělorusko nebo Vystrčilovo bezpečí, teď má každý názor na roušky.
Dovolím si připomenout latinskou poučku „primum non nocere,“ neboli „především neškodit.“ Lékaři ji jistě znají, neb je jednou ze základních zásad medicíny. Moudrost prověřená staletími.
Virové nákazy tu byly, jsou a budou. Současná křečovitá snaha o vytěsnění virových onemocnění je sisyfovská práce. Zkoušíme přelstít přírodu, ale ta nám již mnohokrát ukázala, že se přelstít nedá.
Dnes už víme, že náš imunitní systém je významně ovlivňován emočním stavem. Když jsme ve stresu, strachu nebo úzkosti, skolí nás nemoc snáz a rychleji. Stres, strach nebo úzkost lze zmírnit informovaností a racionalitou. Jak to však vypadá na veřejné scéně? Dbá se na to?
Ne. Dramatické tiskové konference a dramatické zpravodajství podkreslené hudbou jako z katastrofického filmu doplňují názory odborníků, z nichž každý hájí názor svůj a vydává ho za názor univerzálně platný. Skeptický občan to bere s rezervou, ale přesto je zde vysoké procento lidí, kteří prožívají strach a úzkost. A nejde jen o starší a nemocné, nápor na psychiku je to i pro mladé samostatné jedince.
Pod tíhou informací se pak snadno zapomene, že čísla nakažených rostou, protože se více testuje. Že stovky lidí onemocněly bez příznaků, nezatěžovaly zdravotnický aparát, a ten se mohl věnovat naléhavějším případům. Že většina úmrtí byla s covidem, ne na covid….
Vláda ubezpečila občany, že už nebude vypínat ekonomiku. Také školy budou normálně otevřeny, doprava pojede bez omezení… Ale aby to nevypadalo až moc normálně, zavedou se zpět roušky. Obava z neviditelného nepřítele se musí v povědomí společnosti udržovat. Jak dlouho? Možná do doby, až někdo velmi zbohatne. Tedy pardon – do doby, než přijde na trh vakcína…
Nošením roušek se společnost udržuje v napětí a náš imunitní systém je oslaben. A taky naše plíce dostávají zabrat. Plíce umožňují dýchání, ale jsou i orgánem vylučovacím. Když nosíme roušku, tak vše, co má být z těla vyloučeno, vdechujeme zpět. Lahodná představa, že? Máte doma mikroskop? Zkuste si pod něj vložit roušku po hodině nošení. Objevíte opravdu zajímavou nadílku…
Svůj význam mají roušky u zdravotníků, kteří pracují s infekčními pacienty, a v chirurgii při operacích. Jelikož covid-19 se šíří kapénkami, tedy kašláním a kýcháním, je zbytečné nosit roušku při „obyčejném“ dýchání. Sice to pak vypadá, že jsme ohleduplní k druhým, ale nejsme v tu chvíli ohleduplní vůči sobě, resp. našemu imunitnímu systému. A stará lékařská moudrost „primum non nocere,“ platí i pro vztah k nám samotným.
Nenavádím nikoho, aby nařízení bojkotoval. Navádění k používání zdravého rozumu a osobní zodpovědnosti je však na místě. A to se nedá vynutit žádným nařízením.
