Publicistu Davida Martinka leckdo ctí pro nebojácnost oponovat převládajícímu mediálnímu mínění – společenské či politické poptávce. Včera PPMagazín publikoval jeho reflexi. Dotýká se soudního procesu Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo a ne ve všem se s autorem ztotožňuju.
Martinek uvádí, že „politické procesy jsou viditelným vyvrcholením metody, při níž se část politického spektra z různých důvodů uchýlí ke kriminalizaci politických oponentů“. A ilustruje to na Babišově případu. Zároveň – v souvislosti s expremiérem – provádí exkurs do minulosti: „U nás jsme si metodu veřejných procesů, přenášených rozhlasem, vyzkoušeli v 50. letech minulého století,“ připomíná.
Pominu-li podivnosti, které Babišovu kauzu dlouhé roky provázejí (třeba ty, že bývá pravidelně otevírána krátce před volbami, jakkoli podobných případů jsou v tuzemsku tisíce), pominu-li nevhodnou show před soudní budovou z tvůrčí dílny dnes již spíše kabaretního spolku Milión chvilek, Martinek mohl mnohé čtenáře pohoršit komparací Babišova procesu s krvavými politickými procesy let minulých.
Leckdo jej teď možná osočuje, že srovnává nesrovnatelné, že se tím pádem poněkud trapně expremiéra zastává, jenže Martinek výlučně zkoumá systém; jde-li v tomto či jiném případě o Babiše, Fialu, Rakušana či Nováka, je mu, jak alespoň pociťuju, lhostejné, jelikož ve svém výzkumu bere v danou chvíli v potaz to, co trh zrovna nabízí. Martinkovou ambicí není ovlivnění veřejnosti v Babišův prospěch, zajímá jej analýza – hledání spojitostí ve smyslu zevrubnějšího uchopení soudobého světa. A takové souvislosti Martinek dle mého mínění nevystihl úplně přesně.
Dobře, vyjdu-li z publicistova předpokladu, že jde o proces politický, tak se například v textu vznáší nevyřčená a nezodpovězená otázka: Nebyl Andrej Babiš náhodou sám součástí jím hojně kritizovaného polistopadového kartelu (Martinkův termín Babišem nadužívaný)? Nebyl sám součástí tohoto kartelu, který jej nyní soudí a od kterého se předtím odtrhl, poněvadž jednoho večera popustil stavidla ohlušujícího klení a zapřísahal se, že s těmi patlaly se už o kořist dělit nehodlá a se sponzoringem těch jejich proradných partají definitivně končí?
Jestliže by tomu tak bylo (a já to opravdu nevím), druhou otázkou je, co by z toho plynulo. Nejspíš potvrzení známého faktu, že revoluce, jež tehdejší, ale i dnešní režim nastolily, požírají své děti.
Slánský, Clementis a další, vrátím-li se k Martinkově exkurzi, byli přeci kovaní komunisté, kteří svůj režim pomáhali instalovat, než je jejich soudruzi popravili. Spoluutvářel-li Babiš coby reprezentant minulého režimu režim stávající předtím, než ho tento nový systém semlel, tak jde svým způsobem o paralelu, vzkaz:
Režimy, ať už komunistické, anebo kapitalistické, jsou si více podobné, než jsme si možná mohli myslet; přinejmenším podobné ve smyslu, že užívají shodné metody likvidace; ty se vyvíjejí či přizpůsobují stavu společnosti, zřízení, době, technologiím; někdy poprava, jindy dlouhodobá dehonestace s rizikem žaláře za domnělou finanční kriminalitu. Jsou to metody do jisté míry ozkoušené a mají předvídatelný dopad. Vycházejí ze vzorců, které jsou často staré staletí.
A z tohoto úhlu pohledu (pokud bych se stále držel Martinkovy premisy) by bylo možné skutečně nazírat na Babišův proces svým způsobem rovněž jako na proces příznačně účelový, typicky politický, ať už na farmě Čapí hnízdo někdo dotace kořistil, anebo nekořistil (což je úplně jiné téma, které mne ale neoslovuje).
V případě neplatnosti Martinkova předpokladu (a já také nevím, je-li, či není-li pravdivý) by potom šlo pouze o shody náhod u shora zmíněných podivností.
Ať tak či onak, pravdu by nám mohl vyjevit mnohaletý časový odstup. V tuto chvíli je bohužel neprůkazná, což už je samo o sobě děsivé vedlejší poselství Martinkova článku.
