Už několik měsíců si uvědomuji, jak při jednání západních států s Ruskem vyvstávají některé dost přesné paralely k tomu, co znám z rodinného práva.
Mám na mysli případy, kdy se jeden z rodičů dopustí nějakého amorálního, zavrženíhodného jednání. Třeba muž náhle opustí ženu a malé děti, které na něj spoléhají, a odejde za jinou.
První reakce postižené strany je většinou plná emocí, výbušná a nekompromisní. Dotčená žena, její rodiče, příbuzní, přátelé, kamarádi, sousedé, každý se zděsí, když to slyší.
Cože? Jak to mohl udělat? To je strašné! Kretén. Nezaslouží si nic dobrého, nic mu nedej zadarmo, ať si to vyžere. Bojuj!
A tak žena přijde do advokátní kanceláře a začíná rozvod a s tím spojené řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí. A velmi brzy se ukáže, že z nekompromisních postojů je třeba slevit.
Je manžel bídák a amorální nelida? Ano.
Jenže když zvážíme situaci, zjistíme, že i s takovým člověkem musíme udržet pokud možno rozumné vztahy. Musíme se především dohodnout na péči o děti, aby tím trpěly co nejméně, protože ony za to nemohou. Chceme, aby přišly o otce? Už takhle je situace špatná, když otec odešel, ale jestli se vztahy přetrhají úplně, bude to ještě horší. Také od něj potřebujeme peníze, dost peněz, teď, když jeho výplata už není součástí rodinného rozpočtu. A také je nutné nějak vypořádat majetek, protože vlastnické právo náleží i bídákům a nezanikne jenom proto, že je někdo nebetyčný zlořád.
A tak se pomalu rodí obtížné dohody a kompromisy. Ano, zrazená žena musí leccos překousnout. Nemůže dělat, co by si přála, totiž vyškrábat tomu bídákovi oči, ale musí se nakonec tvářit konstruktivně a společensky přijatelně. Dělá to nikoli v zájmu svém, ale v zájmu všech.
To nic nemění na tom, že se otec dětí zachoval amorálně a zle. To nikdo nezpochybňuje; ona se jen přizpůsobila situaci a dělá, co musí.
Skoro denně mne napadne, jak moc to připomíná současnou situaci.
Zachovalo se Rusko jako arogantní padouch? Ano, zachovalo. Jsme na něm energeticky závislí? Jsme. Chceme to? Nechceme. Dokážeme to rychle změnit? Nedokážeme.
Ať doma v obýváku, nebo na mezinárodním kolbišti, je to pořád stejné. Jsou hry, které se vyhrát prostě nedají, dají se maximálně uhrát do nějakého kompromisu, který bolí, a uzavřeme ho se skřípěním zubů.
Protože základní poučka platí beze změny: hrajeme jenom s těmi kartami, které máme.
