Ke všeobecnému komentování a diskusím kolem hnutí Black Lives Matter se nepřipojím z poněkud specifického důvodu. Žádné rasy totiž neuznávám. Kategorizaci lidí podle rasy vůbec nevedu. Nedokážu uvažovat o bílých, černých nebo žlutých lidech jako o nějaké specifické skupině, které by měly být připisovány nějaké vlastnosti nebo která by měla hájit nějaké své zájmy odlišné od zájmů jiných ras.
Přečetla jsem si už před mnoha lety něco o poslední velké válce, o holocaustu, rasových teoriích a eugenice. Dovedlo mne to k přesvědčení, že rasa je termín, který lidstvo mělo nejpozději v roce 1945 odložit do starého haraburdí, škrtnout ze slovníku a zapomenout, že existuje. Jestli to někdo neudělal, jeho problém. Já jsem to ale udělala a žádné rasové rozdělení lidí pro mne už neexistuje.
Jakmile se někam začnou přidávat barvy – záleží na černých životech (určitě), na bílých (samozřejmě také) –, připadá mi to zvláštně nadbytečné.
Mohu nadále uvažovat o zájmech skupiny lidí tvořících jeden národ, skupiny obyvatel tvořících jeden stát nebo skupiny věřících hlásících se k jednomu náboženství – to je možné. Ale uvažovat o rase – černé nebo bílé – neumím.
Rozumím tomu, pokud probíhají nepokoje proti příliš násilným postupům policie, rozumím, pokud vybuchne frustrace sociálně vyloučených, rozumím samozřejmě i tomu, že násilí a rabování je nutné odsoudit a že vzbouřený dav v ulicích vzbuzuje hrůzu. Ale žádnou rasu za tím nevidím. Už ji vidět neumím, odnaučila jsem se to.
Jakmile se někam začnou přidávat barvy – záleží na černých životech (určitě), na bílých (samozřejmě také) –, připadá mi to zvláštně nadbytečné. Záleží přece na životech.
Jen pro ilustraci, chtěla jsem původně v nějakém textu k tématu BLM uvést několik příkladů lidí černé pleti, které snad za znevýhodněné označit nemůžeme. Zastavila jsem se u toho, že jsem si nemohla vzpomenout, jestli je tenistka Serena Williamsová černá, nebo bílá. To je prostě rasová slepota, nevím jak jinak to nazvat. A evidentně mi to znemožňuje o rasách uvažovat a psát. To je dobře.
