Nikdo se nepodílel ve 20. století na vyvražďování Židů, ale i jiných národností s takovou pedantskostí, s úřední pečlivostí jako velitel vyhlazovacího tábora Auschwitz–Birkenau Rudolf Höss.
Současně nikdo tuto vraždící mašinerii nevylíčil tak bez příkras jako tento nejvýkonnější nacistický popravčí a masový vrah (25. listopadu 1900, Baden-Baden – 16. dubna 1947, Osvětim) ve své autobiografii. Podle jeho pamětí, které jsou historickým svědectvím o mechanismech masové likvidace evropských Židů za 2. světové války, natočil izraelský režisér Erez Pery v tuzemsku zcela neznámý film the Interrogation (v překladu výslech, dotazování, pozn. red.), ano, bohužel neznámý, ačkoli o něm informovala média napříč kontinenty.
Tento odvážný snímek (premiéru měl v roce 2017 v Japonsku a byl představen i na mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu) otevírá otázky, které jsou aktuální a palčivé i v současnosti. „V Izraeli jsme neměli odvahu podívat se pachatelům do tváře. Proč? Protože bychom se museli vypořádat s jejich lidskostí. Se skutečností, že to byli lidé jako my v určité politické situaci, která se může snadno opakovat,“ říká Pery v rozhovoru. Pro PPMagazín také dodal, že v Izraeli zaznamenal minimum negativních reakcí. „Většina diváků si myslí, že jde o důležité téma, který je v historickém diskurzu velmi zanedbáváno.“
Proč jste se rozhodl natočit film o Hössovi?
Vždycky jsem pociťoval, že co se týká Osvětimi, jde zde stále něco relevantního z hlediska současnosti – ve vztahu k naší realitě. Tento můj výzkum mě dovedl k fascinujícímu a znepokojivému setkání s Rudolfem Hössem, zakladatelem a prvním velitelem koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Samozřejmě jsem o něm předtím už slyšel – i o tom všem, co předcházelo jeho pověsti –, ale osobní setkání, jako bylo toto, bylo možné pouze tehdy, když jsem si četl autobiografii, kterou napsal během pobytu v polském vězení a čekal na popravu.
Co jste během četby prožíval?
Spustilo to ve mně cosi intenzivního – ne šok, ne vztek –, ale fascinaci a zvědavost ve světle skutečnosti, že Höss byl jako každý jiný – že to byl běžný člověk z davu. Nebyl nijak odlišný od ostatních. Byl normativní, bez extrémních charakteristik, muž, který se řídil rozkazy, který všechno udělal správně, protože se to od něj vyžadovalo. Höss byl dokonalý – poslušný syn, dokonalý voják, dokonalý nacista, dokonalý vězeň, dokonalý manžel, dokonce dokonalý svědek, který popsal nevyzdobenou pravdu (nejen ve své autobiografii, ale i během norimberského procesu, pozn. red.). Když začalo konečné řešení, stal se Höss také nejdokonalejším pedantským popravčím ve 20. století.
Proč jste se jako izraelský režisér rozhodl dát hlas nacistovi? Měl jste s tím při natáčení nějaké morální problémy?
V Izraeli slyšíte hlavně příběhy pozůstalých, jejich svědectví se stala důležitou součástí naší kultury. Zřídka kdy jsme ale slyšeli cokoli přímo od pachatelů. Zůstali ve stínu a stali se duchy nebo příšerami, které musíme nenávidět. Nikdy jsme neměli odvahu podívat se jim tváře. Proč? Protože bychom se museli vypořádat s jejich lidskostí. Se skutečností, že to byli lidé jako my v určité politické situaci, která se může snadno opakovat.
Byl to skvělý Primo Levi, který mi dal odvahu vypořádat se s Hössem. Když byla Hössova autobiografie přeložena a publikována v angličtině, Levi k ní napsal předmluvu. Mnoho lidí se na něj zlobilo – Proč jsi to udělal? Tento statečný muž napsal následující odstavec, který mi poskytl morální a etický směr, který jsem hledal: „My, kteří jsme přežili nacistické koncentrační tábory, jsme často dotazováni na symptomatickou otázku, zejména nám ji pokládají mladí lidé: ‚Kdo byli ti na druhé straně a jací byli? Je možné, že všichni byli zlí, že v jejich očích nikdy nezazářil jakýkoli záblesk lidství?‘“
Tyto otázky jsou důkladně zodpovězeny v Hössově autobiografii, která ukazuje, jak snadno může zlo nahradit dobro, obléhat ho, a nakonec pokořit, a přesto umožňuje lidem přetrvávat v kontrastu na malých groteskních ostrůvcích: vést řádný rodinný život, milovat přírodu, zastávat viktoriánskou morálku.
Jak tento příběh souvisí s vaším osobním životem?
Od útlého věku jsem byl vystaven zevrubným popisům osvětimských hrůz. Moji prarodiče z obou stran rodiny se narodili v Polsku a při holocaustu ztratili téměř všechny příbuzné. Můj dědeček nikdy nesouhlasil, že se se mnou vrátí do Polska nebo se vrátí do své ortodoxní židovské vesnice Goniontz. Vždy příkře řekl: „Zatracení Poláci a Němci.“ Ale vždy jsem cítil potřebu a povinnost porozumět více, překonat zcela pochopitelnou bariéru nenávisti, kterou cítil můj dědeček.
Film tedy vychází z Hössovy autobiografie. Kolik je z ní ve filmu a jak blízko jsou slova hlavní postavy těm, která Höss napsal ve svých pamětech?
Všechna slova a věty, které Hössova postava ve filmu sděluje, jsou převzaty přímo z autobiografie. Společně se spoluautorem scénáře, což je Sari Turgeman, jsme vybrali konkrétní řádky podle témat, kterými jsme se chtěli zabývat. Zaměřili jsme se hlavně na otázku práce vs. morální hodnoty.
Kdykoli Höss dosáhl křižovatky, která vyžadovala provedení velmi závažných etických rozhodnutí, vybral si svou profesní povinnost před lidstvím, které v něm ale stále existovalo. Jeho volby nebyly založeny na radikální nacionalistické ideologii, nikoli na násilné nenávisti vůči Židům. Byly založeny na chladné úvaze ohledně přežití a na rozvaze ztráta vs. zisk. Čas od času jsme texty zkracovali, abychom se dostali přímo k jádru věci, ale nevytvořili jsme jediné vlastní slovo. Jediná slova, která nejsou převzata z autobiografie, jsou otázky postavy polského vyšetřovatele Alberta.
Jaké další prameny jste využili k sepsání scénáře?
Prostudovali jsme mnoho knih o holocaustu, řadu filmů, fotodokumentace. Také jsem vedl rozhovory s mnoha profesory a odborníky v této oblasti. V té době jsem též napsal doktorát (práci v rámci Ph.D., pozn. red.), který velmi odpovídá filmu. Hypotézou, která je základem mého filmového výzkumu, je korelace mezi vyhlazovacím aparátem a kinematografickým procesem. To znamená, že čím více se film vnoří do hlubin nacistického vyhlazovacího aparátu, tím více se musí vypořádat s etickými a estetickými limity filmového aparátu a nebezpečnou manipulací, která je jeho vlastní oporou.
Co Hössův případ vypovídá nejenom o nacistech, ale obecně o lidských bytostech?
Existuje mnoho hlubokých otázek, na které neexistují jednoduché odpovědi, ale jen odpovědi komplexní – a to je výzva, před níž nás Hössova postava staví. Výzva uvidět, jaké části nás se v něm odrážejí, rozpoznat ho jako jednoho z nás, ale také být schopen pochopit, jakým způsobem se od nás liší. A díky tomu rozpoznat lidské slabosti, které způsobily to, kým byl.
Jsme povinni tyto lidské slabosti prodiskutovat. Nesmíme je ani rozmazat, ani potlačit. Nesmíme je spojovat pouze s bezcennými příšerami, protože potlačení temnoty ji pouze ztmavuje, zatímco statečné nahlédnutí do temnoty nám umožňuje učit se, rozvíjet se a zabránit v opakování stejných chyb. Musíme přerušit ten nekonečný kruh, aby se historie již neopakovala.
Pohled na méně lichotivé stránky v nás nemusí být příjemný, ale umožňuje důležitý diskurs ohledně myšlenky svobodného výběru mezi dobrem a zlem. Je tento druh svobodného výběru vůbec možný? To nemůžeme vědět, ale musíme se snažit tomu porozumět, uvěřit.
Postava vyšetřovatele Alberta je smyšlená. Jak jste vytvořili jeho vlastnosti?
Ano, Albert je fiktivní osoba, ale je založena na nejméně třech skutečných historických postavách. A to je Jan Sehn, polský vyšetřovací soudce, který vyslechl Hösse před jeho soudním řízením a dal Hössovi pero a papír, aby mohl napsat autobiografii. Druhým je dr. Gustave Mark Gilbert, americký psycholog, který vedl rozhovory s Hössem během norimberských procesů. Třetím byl kriminolog a psychiatr prof. Stanislaw Batawia; ten vedl obsáhlé rozhovory s Hössem v Polsku.
Film se většinou odehrává ve vyšetřovací místnosti. Můžete vysvětlit tuto volbu?
Hledal jsem prostředí, které může upoutat veškerou pozornost publika na Hössova slova, a uvědomil jsem si, že to musí být výslechová místnost se všemi svými banálními předměty: okna, dveře, stráž, magnetofon, brýle, židle. Chtěl jsem, aby se Höss znovu cítil pod kontrolou. A protože hodně pracoval od svého kancelářského stolu, chtěl jsem mu vrátit jeho stůl. Někdy cítíte, že už není polským vězněm, ale opět velitelem Osvětimi.
V čem se liší Albert a Rudolf Höss a jakým způsobem jsou si naopak podobní?
Myslím, že je to spíše otázka pro publikum, aby se samo rozhodlo. Určitě se však vzájemně zrcadlí.
