SPECIÁL COVID-19: Aktualizované statistiky z domova i ze světa →
Pocta Georgi Floydovi v Berlíně. | FOTO: Jan Scheunert / ZUMA Wire / Rex

Cancel Culture jako psychická porucha

Hodnocení čtenářů5 Hlasování
45
100
Naše hodnocení

Jev, který můžeme v poslední době sledovat především na západní polokouli, budí vášnivé diskuze. Lze se na to dívat politicky, ale také psychologicky. A hezký pohled to z tohoto úhlu opravdu není…

Tzv. „cancel culture,“ neboli „mazací kultura,“ která ve jménu antirasismu a dalších ušlechtilých ideálů zahlazuje stopy historických faktů, měla ještě nedávno starší sestru jménem politická korektnost. Velmi módní slovní spojení, které se cpalo všude možně a které z veřejného prostoru téměř vymýtilo satiru a smysl pro humor. V našich zeměpisných podmínkách jsme to možná tak silně nepocítili (Označení Čechů coby „smějících se bestií“ má něco do sebe, zářným příkladem posledních let budiž třeba seriál Most), ale západní Evropa a USA jsou opět o míle napřed. Alespoň tak se to tedy prezentuje – jako pokrok. Je tomu však skutečně tak?

Je pokrokem úzkostlivá vztahovačnost? Je pokrokem sešněrovanost z nevhodného výroku, abychom nedejbože neurazili stopadesátou menšinu nebo desáté pohlaví? Je pokrokem ničení památníků, strhávání soch, cenzura knih a pokladů kinematografie? To není žádný pokrok, to je popření. Což je krok zpátky.

Popírající je přesvědčen, že nedělá nic špatného. Nechuť čelit realitě však vede k tragédii.

Termín popření je v psychologii jedním z obranných mechanismů. Projevuje se tehdy, když se jedinec setká s něčím traumatickým, co psychika nedokáže zdravě zpracovat. Pokud se na to podíváme důsledně, všechny současné hlasité projevy tzv. progresivní levice jsou učebnicí obranných mechanismů – našli bychom tam např. projekci, racionalizaci nebo regresi. Výše zmíněné popření se projevuje tím, že nějaká nepříjemná a zraňující skutečnost je prostě zamítnuta. Nestala se. To musí být omyl… A pokud naneštěstí existují důkazy, je třeba je zničit. Vymazat. Strhnout. Spálit.

Problém je v tom, že psychice se na chvíli uleví, protože není konfrontována s realitou, ale dlouhodobě je to kontraproduktivní. Nikdo totiž nemůže zaručit, že strašáci nezpracované minulosti odněkud nevyskočí. A tak se popírá ještě více a zběsileji, a každá sebemenší připomínka traumatu se stává časovanou bombou. Objevuje se přecitlivělost, neuróza, agresivita. Popírající je ale přesvědčen, že nedělá nic špatného. Nechuť čelit realitě však vede k tragédii.

Cancel Culture je jedno velké popření

Cancel culture je jedno velké popření. Popření tisíců lidí, jejichž traumatická minulost je neoddiskutovatelný fakt, se kterým je třeba se naučit žít. Co se jednou stalo, nelze vzít zpět. Dějiny jsou plné bolestí, smrti, nespravedlnosti a útlaku. Conquistadoři, plantážníci a vládci impérií určitě nebyli svatoušci. Ano, podrobili si domorodce. Nespočet černochů násilím vytrhli z jejich prostředí a za krutých podmínek zneužívali jako levnou pracovní sílu. Tisíce jich zmrzačili nebo zabili. Podrobovali je zvráceným lékařským experimentům a sadistickým hrátkám, odtrhávali rodiny, jednali s nimi jako se zvířaty. Ano, to se dělo. Tohle, a ještě mnohem víc. Popis hrůz a nespravedlností, kterých se bílí dopustili na černých, by jistě vydal na samostatný článek.

Co s tím? Odpověď zní: Teď už nic. To se samozřejmě aktivistům líbit nebude, protože smyslem jejich bytí je stálá akce pro samotnou akci. Ale skutečně: Tady se už nedá dělat nic. Pokud nechceme vypadat jako blouzniví šílenci odmítající realitu, musíme se podívat pravdě do očí a přiznat, že tohle jsme jako lidi opravdu podělali. Byla to chyba.

Zralý člověk chybu přizná, omluví se, poučí se a případně vynahradí škodu. Nemá zapotřebí se k chybě vracet, rozpitvávat ji nebo si neustále sypat popel na hlavu. Život jde dál.

Hysterie, která se rozvinula po nešťastném úmrtí jednoho recidivisty, jde proti zdravému rozumu. Emoce jsou ale atraktivnější než rozum.

Když neurotik udělá chybu, začne se v ní hrabat, stále se k ní vrací, přenáší ji na druhé, nebo ji právě popírá. Ničí sebe i okolí, a co je ještě horší – ničí rozvoj. Popření brání konfrontaci. Bez konfrontace není vyrovnání. A bez vyrovnání není lepší budoucnost. Popírání věcí minulých, které se často snoubí s obviňováním a připomínáním křivd není pokrokové. Je to omezené a neproduktivní. Je to neurotické. Je to nemocné.

Hysterie, která se rozvinula po nešťastném úmrtí jednoho recidivisty, jde proti zdravému rozumu. Emoce jsou ale atraktivnější než rozum, to ví každý průměrný obchodník a manipulant. Tvrdý obchod nebo ideologická manipulace – o nic jiného tu neběží. Kdo z těchto aktivit těží? Kdo na tom vydělá, aby se tak paradoxně ještě víc vzdálil rovnosti, po které všichni aktivisté horečnatě volají?

Navenek se sice tvrdí, že celá tato mašinérie je přirozenou reakcí na dlouhá léta nespravedlností a křivd. Opravdu? Nikdo nepopírá, že když jste menšinou, můžete se cítit, a často oprávněně, diskriminováni. Máte však taky možnosti, jak se bránit. Nejsem si jistá, jestli forma velkých gest, která byla zvolena v tomto případě, je ta nejvhodnější. Je ale nejviditelnější a nejvíc prodává.

Je faktem, že nerovnost, nespravedlnost a diskriminace tady prostě jsou. Tyto jevy nebudou nikdy vymýceny, protože nežijeme v ideálním světě. Progresivní aktivisté ale chtějí ráj na zemi. A neváhají v tomto spasitelském odhodlání popírat ani vlastní historii.

Existuje hezké české přísloví: Každý svého štěstí strůjcem. Mluví se v něm o budování štěstí. Je to příslib něčeho nového a hezkého. Co je to však cancel culture? Mazací kultura ničí, ale nebuduje, nedívá se do budoucna. Nemá žádnou duši. Chceme snad, aby nás vedli lidé slepí a bez kořenů?

Cancel Culture jako psychická porucha
Hodnocení čtenářů5 Hlasování
45
100
Naše hodnocení

O nás

PressPort Magazín (ppmagazín.com; pressportmagazín.cz) je nezávislá zpravodajsko-publicistická platforma. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018. Vydává Pribil Production.

Další příspěvky
Kravské mléko je pro děti nenahraditelné