V Týdeníku Echo č. 33/2022 vyšel článek s názvem „Když dívky dospívají v muže“, v němž uznávaná sexuoložka Hana Fifková mimo jiné uvádí:
„Stejně jako v jiných zemích i my zaznamenáváme velice prudký nárůst klientů, kteří říkají, že jsou transsexuální. Jde o nárůst v jedné jediné skupině – pubertální a adolescentní dívky, které tvrdí, že jsou chlapci. Úplně tomuto trendu nerozumíme (…).“
Dále pokračuje: „Ale sama sebe se ptám, proč v době, kdy díky emancipaci každá dívka i žena může být, jakou chce – chodit jakkoliv oblečená, mít jakékoliv zájmy, být víla či zápasnice, tak proč zrovna děvčata se dostávají do uvedených problémů. S těmito klienty je třeba si v terapii klást otázky – existuje ještě jiná možnost, proč nechci být ženou?“
Inflaci transgender diagnóz nad rámec dosavadní zkušenosti lze jistě vykládat různě, ale skutečnost, že statistika je takto vychýlená ve prospěch dívek, které se cítí být muži, je zarážející.
Dovolím si, po dlouholetém sledování českých feministek, vyslovit jistou hypotézu. Čtu je totiž pečlivě a tuším, že ony nenávidí všechno, co je v nás ženské.
Debaty překypují pohoršením nad tím, že si někdo dovolí nějaké zboží, jídlo, jakoukoliv komoditu nebo službu označit slovem „pro ženy“ nebo „pro dívky“, nebo jinak naznačovat, že daná věc může mít pro každé pohlaví jinou variantu.
Ženy se musí naprosto ve všem vyrovnat mužům, neexistuje nic, v čem by je nemohly nahradit. Ilustrativní byla diskuse po vypuknutí války na Ukrajině: odvody do armády se mají řešit nikoliv povoláváním mužů a odchodem žen do bezpečí, ale tím, že se v rodině dva dohodnou, který z nich narukuje a který se bude starat o děti.
Nápadné je, jak feministky pohrdají pravidly slušného chování. Autora knih o etiketě Ladislava Špačka častují nepublikovatelnými výrazy, ačkoliv každý, kdo se někdy ocitl na společenské akci, jistě chápe, že dodržování pravidel společenského styku je nezbytné, pokud se tam mají všichni přítomní cítit dobře.
Feministky se rozčilují nad nabádáním, že žena má slušně sedět. Proč by se nemohla rozvalit na židli s nohama od sebe jako muž? Řekněte, proč vlastně?
Feministky se také krutě vysmívají různým tipům na oblékání pro věřící ženy, ačkoliv třeba pro nás katoličky je určitá cudnost při volbě oblečení důležitá. Žena podle nich klidně může chodit polonahá, nikomu do toho nic není, a pokud se jí na odhalený hrudník podívá muž, je to prasák.
Rodina je jejich úhlavním nepřítelem, potraty svatým grálem. Domácí práci vysloveně zbezceňují; jakmile se za něco neplatí, je to podřadné. Pokud se některá žena s manželem dohodne na tom, že ona převezme větší část domácích prací, nazvou ji bez zábran služkou. Sex je výhradně prostředkem uspokojování fyzické potřeby, o nějaké lásce a vzájemném darování asi nikdy neslyšely.
Ne, nepřeháním.
Zabít vše ženské, laskavé, cudné, slušné, zdrženlivé, štědré, ale i slabé v nás, to je cíl feminismu dneška. Jít proti tomuto trendu se nevyplácí; kdo se o to pokusí, snadno se může stát terčem opovržení, nadávek, snahy o ostrakizaci.
Diví se někdo, že v této atmosféře chtějí dívky raději dospívat v muže?
