Nyní čtete
Čtyři střípky z listopadových oslav
 
 

NAŠE ADRESA:
www.

Čtyři střípky z listopadových oslav

  • Lze vůbec s Karolinou Stonjekovou polemizovat? Co si myslíte?

Možná si ještě ze školních let vybavíte ten nepříjemný pocit, který jste měli, když někdo začal ve třídě přejíždět nehty po tabuli. Ten otřesný zvuk, při kterém uši trpěly, člověk se popadal za hlavu a doufal, že už to co nejrychleji skončí.

Podobně nepříjemný pocit v řadě lidí vyvolaly i oslavy listopadových událostí roku 1989, které se zvrhly v protesty, ultimáta bez obsahu, pískot, pokřik či volání po omezení volebního práva. Je to velká škoda! Protože výročí třiceti let od pádu komunismu by si jistě zasloužilo důstojnější připomínku…

Střípek první: na demonstraci ne, k volbám ano (ANO)

Tři sta tisíc lidí na demonstraci není málo! A na naše české poměry už vůbec ne. Narážíme tu ale na jeden zásadní problém, a to je matematika. Přesněji řečeno volební matematika. V předminulých parlamentních volbách byla volební účast lehce pod 60 procenty, v těch minulých lehce nad. Vycházejme tedy z čísla 60 a zjistíme, že při této volební účasti představuje „Letná“ pouhých pět procent. Je to tedy naprosté minimum, které musí strana ve volbách získat, aby se její hlasy vůbec přepočítávaly na mandáty. Pravdu mají ti, kteří říkají, že takový počet lidí Babišovský tábor na náměstí nikdy nedostal. Jenže tato pravda je jim (bohužel) platná jak mrtvému zimník. Babiš má totiž něco lepšího: on dokáže lidi dostat k volbám. A to zhruba v pěti až šestinásobném počtu. A na tento fakt zatím „letenští“ žádný recept nenašli. Vlastně nikdo ho zatím nenašel…

Střípek druhý: buďto to uděláš nebo… Nebo… Nebo… Nebo nic!

Těžko říci, jestli se ultimátum jako nástroj donucení objevilo poprvé v politice nebo v manželství. Každopádně se ale v obou sférách hojně využívá, co svět světem stojí. Jenže jako všechno v životě, i ultimáta se musejí umět. A vše bohužel nasvědčuje tomu, že Milion chvilek ultimáta buď neumí nebo naprosto nepochopil jejich význam. Ten totiž spočívá v tom, že člověk X disponuje nějakým prostředkem, jak může člověka Y buď donutit, aby ultimáta uposlechl, či aby ho vytrestal, pokud neuposlechne. Dávat ultimátum za situace, kdy nemáte ani A, ani B, postrádá jakýkoli smysl. Přesto se o to „Chvilkaři“ pokusili a dali Babišovi do konce roku čas, aby si vyřešil konflikt zájmů, či aby odešel z politiky. Jak to dopadne, vědí dopředu oni, ví to Babiš, víme to my. Výzva buď a nebo dopadne tak, že „nebo nic“…Pokračovat v palbě slepými náboji přitom nepomáhá ničemu a nikomu  – kromě samotného Babiše!

Také čtěte

Střípek třetí: kdo nepíská, není „lepší“ člověk! Nebo naopak…?

Ačkoli je módní dělit dnes občany na ty slušné, vzdělané, kteří „správně“ volí, a na ty neslušné, nevzdělané, kteří volí „spatně“, jisté je, že žádná praktická zkouška, kterou jsme doposud viděli, existenci takového dělení nepotvrdila. Respektive – nepotvrdila existenci první skupiny, existenci té signifikantně lepší a morálnější části společnosti. Viděli jsme to třeba při prezidentské volbě, kdy tábor, který se slušností nejvíce zaštiťoval, jí v reálu příliš nepředvedl. Viděli jsme to při loňských listopadových oslavách, kdy se květiny některých politiků demonstrativně házely do koše. A znovu jsme to viděli o víkendu, kdy se na politiky pískalo a pořvávalo. V zásadě je asi bez problémů možné, aby se v demokracii vyjadřoval svobodný názor i pískotem, či urážkami. Je to možné, jen to není slušné. Takže ten, kdo se sám slušně nechová, by se slušnosti neměl dovolávat u druhých. Zrovna tak, jako ten, kdo se dovolává demokracie, byl měl být připraven diskutovat, a ne povykovat. A už vůbec by se neměl snažit direktivně určovat, kdo kam smí nebo nesmí přijít…

Střípek čtvrtý: „a průkaz, že smíte volit, máte kde“?

Zatímco v listopadu 1989 znělo jedno z hesel „Svobodné volby pro všechny“, o 30 let později je spíše v kurzu heslo „Svobodné volby pro vybrané.“ Ne, že bychom měli přeceňovat veřejný vliv herečky Báry Hrzánové, která s nápadem na „řidičáky pro voliče“ přišla. Ale už sám o sobě fakt, že takovou myšlenku někdo vůbec může zcela vážně vyslovit ve veřejném prostoru, je varovný. Že se tak navíc stane v době oslav 30. výročí pádu totality, lze už jen označit za nepříliš povedený černý humor. Názor některých intelektuálů, že nelze-li vyměnit politiky, je třeba vyměnit voliče, budeme bohužel v tuzemské politické diskusi slýchat stále častěji. A celkem paradoxně ho budeme slýchat právě od těch, kteří často tím samým dechem mluví i o svobodě a demokracii. Tedy o fenoménech, které jakékoli kastování voličů už z principu nepřipouští…

Jak se vám líbí článek?
1/Skvělé
6
2/Dobré
0
3/Průměr
0
4/Nic moc
0
5/Katastrofa
1
Prohlédněte si komentáře (0)

Reagujte

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Nezávislá zpravodajsko-publicistická platforma. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018 a sestává z několika hlavních rubrik: ppinfo, postřehy a dalších a má i své subdomény (tematické přílohy ppděti aj.). Za týden měl web sto tisíc individuálních přístupů. Za měsíc čtvrt miliónu.

 

2019 © ppmagazín.com, Pribil Publishers. Publikování obsahu je bez písemného souhlasu zakázáno. Design Pribil Publishers. IČO: 06437176

Posunout nahoru