Sledujeme teď další vlnu svěřování žen s nepříjemnými vzpomínkami na sexuální obtěžování (v Deníku N, pozn. red.). Všech, kdo mají za sebou takové traumatické zážitky, je mi velice líto. Soucítím s nimi.
Sama nemám do diskuse v podstatě čím přispět, protože situací, které by snad bylo možné podřadit pod obtěžování se sexuálním podtextem, jsem nezažila snad ani pět. Zároveň jsem je tehdy, když k nim došlo, nepokládala – a ani dnes nepokládám – za žádné obtěžování, ale za ojedinělé, zcela výjimečné hulvátství, na které jsem většinou vzápětí zapomněla. Až nyní se snažím vybavit si, co se tehdy vlastně stalo a jestli to bylo cosi, co by se dalo prezentovat jako metoo.
Jsem opravdu vděčná, že nemohu popisovat žádná traumata vyplývající z nevhodného chování mužů, neboť si v sobě žádná nenesu. A to navzdory tomu, že pracuji spíše v mužském oboru a denně jednám s muži na všech úrovních, od ministerských úředníků a vysoce postavených manažerů po obviněné z okraje společnosti. V 99,99% případů se všichni chovají nejen v mezích společenských konvencí, ale spíš pozorně a galantně, zkrátka lépe než etiketa vyžaduje.
Musí to být hrozný svět, v němž jsou ženy vystaveny častému obtěžování, oplzlým poznámkám, nevyžádaným dotekům, v němž je muži shazují a chovají se k nim hrubě. Vulgární svět šovinistů, ponižovaných žen a traumat, která si z toho do dalšího života nesou. Je mi opravdu líto, že některé ženy v takovém světě žijí. A přeji jim, aby už potkávaly jen samé gentlemany.
