Ve veřejné diskusi sílí útoky proti jednomu z favoritů v soutěži o prezidentskou funkci, generálu Pavlovi. Výtky se soustředí na jeho předlistopadovou armádní kariéru, propojenou se službou tehdejšímu režimu, případně na jeho nedostatečnou reflexi tohoto období a mlhavé reakce na zveřejněné dokumenty.
Zde několik mých poznámek k věci; částečně poněkud ironických, neboť záležitost sleduji s nadhledem a nijak dramaticky neprožívám.
V prvé řadě si všímám, že někteří jednotlivci věnují obrovské úsilí tomu, aby shromáždili a zveřejnili co nejvíce dehonestujících materiálů týkajících se osoby generála Pavla. To je samo o sobě legitimní, ale – jaké jsou motivace takového jednání? Může to být prostá touha po hledání pravdy, snaha poskytnout veřejnosti co nejúplnější informace, může za tím stát životní antikomunistické přesvědčení, osobní averze nebo i postranní zájem na vítězství někoho jiného. To vše je možné. Motivace neznám, nesoudím, ale nepovažuji je za nedůležité nebo bezpředmětné. Čím více budou útoky vůči tomuto kandidátovi sílit, tím častěji se budu ptát, kdo z nich těží.
Zveřejněné informace mají generálovi uškodit, tedy postavit jej do špatného světla coby služebníka komunistického režimu.
Trochu paradoxně si říkám, jestli by pro generála nebylo taktičtější vystupovat jako kandidát té „druhé“, temné strany, tedy alternativy k establishmentu. Nostalgie po dřívějším režimu je v určitých kruzích poměrně zakořeněná, snad i sílící, a toto by mu mohlo pomoci.
Jenže je to dilema: prominou kandidátovi odpůrci současného systému angažmá v NATO spíše než liberální demokraté předlistopadovou minulost?
Situace by mohla vyústit v absurdní závěr, že voliči tesknící po starých časech by v tomto kandidátovi mohli volit toho sekáče, ve kterém z tehdejší doby ještě dost zůstalo, a zastánci Pětikoalice zase chrabrého velitele demokratické armády a vysokého činitele NATO, garanta naší bezpečnosti.
Na jeho osobnosti by si tedy mohl každý najít to svoje: přísaha na staré pořádky a služba novým, vyberte si, tahle nabídka je pro všechny.
Jenže tak to nechodí.
Lidé nehledají to, co je oslovuje, ale to, co mohou odmítnout. A tak budou na generála nevražit jedni i druzí, každý u něj nalezne něco, proti čemu se může vymezit a říci, že přes to nejede vlak.
Skoro by se zdálo, že to má pan generál spočítané.
Ale nepředbíhejme.
Má totiž jednu vlastnost, kterou samozřejmě nikdo seriózní neřekne nahlas, ale která může nakonec hrát větší roli, než si myslíme.
On totiž jako prezident opravdu vypadá.
