Oslavy na Národní třídě | FOTO: ČT (úprava PressPort Magazín)

Dnešní režim je pokřivený zmetek. Je to svazák, který vyměnil komunistické floskule za ty soudobé

Nenáviděl jsem komunismus už před tím. Všechny ty odporné, břichaté, strupaté soudruhy, všechny ty Kabrhelové, Fojtíky, Indry a Mamuly

Česko
Analytická rubrika Česko PressPort Magazínu se zabývá různorodými tuzemskými tématy.

Režim má „Kristovy roky“. 33 let. Kdyby byl režim mužem, byl by to mladý chlap. Už ne dítě nebo jinoch, ale mladý rozhodný chlap, plný energie, který si jde za svým. Který chce žít. Růst. Být někým. Mít lásku. Možná rodinu. Víru v sebe. Ve vlastní síly. V budoucnost.

Tak by to bylo dobře. Ale není to tak.

Dnešní režim je pokřivený zmetek. Je to svazák, který vyměnil komunistické floskule za ty soudobé. Je to zlý tvor, který se přizpůsobil novým poměrům. A jak už to v Čechách chodí po staletí: Nahoře se hrbí. A po těch, které má pod sebou, šlape. Pohrdá jimi.

Ten tvor, který se narodil z Listopadu, je v podstatě otrokem. Jen změnil vektor.

Už se nehrbí před Moskvou. Před UV KSČ. Před policajty, hrozbou vězení a problémů. Hrbí se před Bruselem. Berlínem. Washingtonem. Podobně jako tehdejší soudruzi a svazáci má na své straně všechnu to potřebnou ambaláž. Především přesvědčení, že je na správné straně historického zápasu. Že je nositelem demokracie. Ale je to, bohužel, jen sofistikovanější lhář.

Náš režim je ve skutečnosti je otrokem reliktního systému, který znovu dospěl do hrozivé podoby, v jaké se ocitl před první světovou válkou.

33 let. Dovolte mi vzpomínku.

V listopadu 1989 jsem byl na vojně. V Třebíči. V momentě, kdy se komunistický režim překvapivě sesypal během několika týdnů. Na opuštěné letní posádce železničního vojska. Tahle třebíčská posádka byla pro čerstvého zobáka, se 700 dny do civilu – „milionáře“, jak se posměšně zobanům říkalo, docela výhra. Do Třebíče mě uklidil rozumný poručík zábřežské posádky, který s údivem zjistil, že jsem schopný se naučit stupidní vojenskou přísahu během deseti minut. Jak sám řekl a usoudil, bude lépe, když mě uklidí sem. Abych uniknul teroru starších vojáků, vší šikaně, mlácení a svinstvům, které nastalo, když zobani museli po přijímači na roty. Stejně jsem se teroru a šikaně nevyhnul. Byla všudypřítomná. Nakonec nás poslali do Pohořelic a Olomouce, nejtvrdší bachmy (stavební prapor, pozn.) v republice. Kde vyražené zuby, noční přepady, čištění hajzlů kartáčkem nebo vyházené věci z oken byly natolik běžnou věcí, že si to člověk už ani neuvědomoval. Bachma. Neřeš. Přežij.

Za okny posádky panovala revoluční nálada. Trpěl jsem tam. Jako všichni. Venku lidé zakládali Občanská fóra. Všude se mluvilo o Havlovi a demokracii. Režim dokonával. Ale na bachmě to nikoho nezajímalo. Byl to v podstatě poloviční komunistický lágr. Jen teror si uštědřovali navzájem vojáci mezi sebou, za letargického přihlížení ožralých a rezignovaných důstojníků.

Nenáviděl jsem komunismus už před tím. Všechny ty odporné, břichaté, strupaté soudruhy, všechny ty Kabrhelové, Fojtíky, Indry a Mamuly. Jejich věrné lokaje, kteří seděli díky partajní organizaci v čele stolů a rozhodovali, blbě, hloupě o všem. Komunismus, v závěru své existence, byl nesmírně podivný režim. Na jedné straně rudé prapory a hesla a hvězdy. Mumlání televize o sklizni. Jakási neochotná podoba ruské glasnosti, která se omezovala na boj o zrno a svítící žárovky.

A na druhé straně už tady jel ryzí polokapitalismus. Praha a její propojená vekslácká, nomenklaturní, zelinářská, obchodní i kumštýřská scéna. Polosvět.

Nebo ostravská burza. Kdo na ní chodil, tak moc dobře ví, jak tady vznikaly zárodky budoucího režimu. Šmelináři. Veksláci. Poláci. Lidé, co měli možnost jezdit ven. Tolerovaní místními komouši.

Hadry, džíny, desky. Kazeťáky. Kosmetika. Videa. Rozprostřené na dekách. Všechny ty krámy, na západě volně dostupné v kdejakým zastrčeném krámu za německou hranicí, tady představovaly vrchol luxusu, který si lidi doma pietně ustavili do sektorek z Dyhoru.

Nikdo nevěděl, co vlastně přijde. Podle mě možná tak Klaus, který o kapitalismu, jako první, mluvil už v Měšťanské besedě v listopadu 1989. Havlova suita tehdy jásala. Konečně máme odborníky. Bože můj.

Havlovi, chartistům a umělcům šlo o to, aby mohli mluvit. Aby je za úsvitu neodváželi policajti. Aby nešli na dlouhé roky do vězení. Za co? Za to že Havel přesnými slovy popisoval realitu komunismu? Když jsem poprvé slyšel z televize, co říká, bylo to jako zjevení. Protože vlastně jasnými slovy popisoval to, o čem mluvili všichni. Že je režim v koncích. Že existuje jiná varianta než komunismus. Mnohem lepší. Svobodnější.

Chtěl jsem to. Moc. Nechtěl jsem se vrátit z vojny a jít zpátky do nějakého hnusného poloprovozu, bydlet v šedivém paneláku, v hnusném městě, plném špinavých otřískaných baráků. Ostrava byla temné, špinavé a černé město. Snil jsem o městě světel. Městě, plném života. Klubů, barů, muziky, divadel. Smíchu. Radosti. Chtěl jsem práci, která bude dávat smysl. Možnost si vydělat a mít se dobře. Cestovat. Projet celý svět a netřepat se na hranicích. Nebát se, že jen kvůli tomu, že se nebudu moct vrátit zavřou mámu, nebo jí budou dělat problémy.

Věřil jsem, že Havel znamená cestu. A jen stěží jsem mohl tušit, co znamená Klaus. A Tříska. Dlouhý. Nebo Ježek. Podle mě v téhle republice nebyl prakticky, s výjimkou komunistů, nikdo, kdo by ty lidi byl schopen zarazit. Nebo aspoň korigovat. Jenže komunisty nikdo neposlouchal. Takže jsme šli cestou z extrému do extrému.

Komunismus už nechtěl nikdo. Ale o kapitalismu lidé v listopadu 1989 nemluvili. Chtěli jen změnu režimu. Zbavit se Jakeše a Husáka a provést rozumné reformy. Nechtěli kapitalismus. Vím to, žil jsem to. I Havel tehdy ujišťoval veřejnost, že kapitalismus nepřijde. Propouštění, exekuce nebo výprodej státu? Nemyslitelné.

Komunismus byl už k ničemu. Žil z podstaty.

Říká se, že konec komunismu začal s exodem východních Němců na pražské velvyslanectví. Odkud mohli do západního Německa. A exodus východních Němců spustila reportáž západoněmecké televize, která ukázala Honeckerovu vilu. Honecker byl východoněmecký nejvyšší představitel. Obdoba Husáka. Německá televize ukázala, jak Honecker vlastně žije. Žil v relativně normální vilce, kterou v té době měl na západě každý průměrný kapitán západní fabriky. Trocha luxusu. Ale pro východní Němce, držené po 40 let v přísném režimu, který poskytoval jen skromné výhody, bakelitovou verzi světa, kterou nejlépe reprezentoval čmoudící Trabant, to byla rána do hlavy. Všeobecně deklarovaná rovnost, skromnost, tvrdě prosazovaná režimem do podoby unifikovaných sestav nábytku, zboží i spotřeby Němce jednoduše urazila. Papaláši si žijí takhle vysoko nad poměry? A nás nechají žít v tomhle?

OK. Hlasujeme nohama. Němci v trabantech tak spustili revoltu ve východní Evropě. Na počátku stálo prosté uvědomění. Oni nám lžou. Dnes nám lžou ti, kteří nahradili dosluhující komunisty.

Jak je možné, že souhlasím s Katkou Konečnou? S komunistkou. Která se za republiku a lidi pere líp než kdokoliv z téhle polistopadové reprezentace? Co jsme to sakra udělali s vlastní zemí?

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PressPort Magazín
DĚKUJEME
Dnešní režim je pokřivený zmetek. Je to svazák, který vyměnil komunistické floskule za ty soudobé
Hodnocení čtenářů1 Hlas
93
93
Komentátor