Dvacet let v NATO

Slavíme (tedy někteří) dvacet let v NATO a to je samozřejmě příležitost k malému zamyšlení.

Vždy mi zní nepříjemně, když jsou Severoatlantická aliance a Evropská unie spojeny do jedné věty typu „podporuji naše prozápadní směřování, členství v NATO a EU“. To je podle mého názoru věta značně nevýstižná. Například já naše členství v EU nepodporuji ani trochu, ale proti členství v NATO nic nemám, spíše naopak. Tak jak je to s mou prozápadní orientací?

Skutečnost je taková, že postoj k členství v NATO je mnohem lepším testem postoje občana ohledně naší zahraničněpolitické orientace než vztah k EU. NATO se od EU v mnoha podstatných ohledech liší. Především nevyžaduje odevzdání části suverenity někam do bruselských kanceláří, neuzurpuje si nad svými členy moc a nediktuje jim legislativu. Členství v NATO nás skutečně řadí na západ, zatímco EU nesměřuje na západ ani na sever, ale do pekla. Už z toho důvodu bych byla s tím nálepkováním odpůrců EU jako „proruských švábů“ opatrná. Možná bych se nejdříve poptala na jejich postoj k Severoatlantické alianci.

Souhlas s členstvím v NATO neznamená
automaticky souhlas se všemi akcemi,
které NATO podniká.

Dále se podle mne málo zdůrazňuje, že souhlas s členstvím v NATO neznamená automaticky souhlas se všemi akcemi, které NATO podniká. Navíc i názory na jednotlivé zásahy se mohou v čase měnit, kterýmžto procesem možná mnoho z nás právě prochází ve vztahu k misi v Afghánistánu. Neúspěchy tohoto typu vzbuzují otázky, zda by se NATO nemělo držet svého skutečného poslání a raději rezignovat na pokusy vojensky podporovat vývoz demokracie a svobody do zemí, jejichž občané nemají o tyto hodnoty zájem.

Stěžejním z celého Paktu je článek pátý, který zní takto:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Členstvím v NATO jsme se nejen dostali pod spojeneckou ochranu, ale zároveň přijali závazek vůči jiným zemím. Někdy si tak říkám, jak moc nadšené by Aliance a jednotlivé členské státy byly, kdybychom se skutečně měli vrhnout do války s Ruskem kvůli nějaké vojenské rozmíšce třeba na hranicích Litvy? Komu by se tam chtělo jít? A bojovat a umírat? Politikům, kteří o tom řeční, možná ani ne.

Kdo z nás, v plné polní nastoupený?

Monika Čírtková
Monika Čírtková

Autorka je advokátka

1 komentář
  1. Velmi stručně. Vstup do EU byl omyl. Nic nám nepřinesl, krom diktátu a odvodů peněz, které potom administrativně velmi těžko získáváme a tato skladba je příčinou i mnoha finančních podvodů.
    Pokud jde o NATO? Kdo chce tvrdit, že AČR je bojeschopná, je snílek. Opět bez rozboru. Bojeschopných je nepatrný počet jednotek v sestavě s cizími státy v NATO. NATO měla být původně obranná aliance a zvažte, je bombardování Jugoslávie , tedy Srbska a Černé Hory obranný akt, nebo agrese. Tady se velmi liším s těmi, co horují pro NATO. Pokud jde o RUSKO, tak jednoznačně, RUSKO není náš nepřítel, Nechte si to projít hlavou vše, bez dopředu jasnými názory, z našeho tisku a HSP jako celku.

Reagujte

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

■ nezávislýMAGAZÍN

PROJEKTY, to jsou dlouhodoběji sledovaná a obsahově rozsáhlejší témata (začasto sestávající z vícero článků), předně však společensky významná, která pravidelně sledujeme a aktualizujeme.

Czech CS English EN