Epidemie jako potopa. | ILUSTRACE: upravený fragment z ilustrace v deníku New York Times

Epidemie: neochotně si přiznávám, jak jsme se na začátku mýlili

Na světě umírá mnoho lidí hladem, včetně dětí – prostě nemají co jíst. Tady v Evropě máme potravin nadbytek, spoustu jich ani nezvládneme zkonzumovat. Je zbytečné a kruté, aby někdo někde umíral hlady. Řešení by bylo jednoduché – proč jim ty potraviny prostě nepošleme?

Glosy
Publicistická rubrika Glosy sestává z názorových článků autorů, kteří spolupracují s PressPort Magazínem.

Jestli tomu správně rozumím, je epidemie periodicky se opakující, tragická událost lidských dějin, jejíž podstatou je nadměrné rozšíření infekční choroby.

K takovým událostem došlo v minulosti mnohokrát a někdy – například v případě morových epidemií – nabyly jejich dopady přímo apokalyptických rozměrů. V každém případě docházelo při epidemii vždy k nadproporcionálnímu počtu úmrtí.

Teď, když jsme na velké historické epidemie pozapomněli, přišla další. Společnost se ale mezitím změnila. Na začátku někdo – nevím kdo – řekl, že s touhle epidemií to bude, respektive musí být jinak než se všemi předchozími. Při ní se umírat nemá. Mne to potěšilo, pochopitelně, protože tragické důsledky choroby mne samozřejmě děsí.

Na dosažení vytčeného cíle vynaložila společnost enormní prostředky, nesrovnatelné dosud s ničím podobným. Byly obětovány celé sektory ekonomiky, rezignovalo se na vzdělání celých ročníků dětí, kulturní a společenský život v dosavadní podobě zanikl. 

Jak čas postupuje, ukazuje se, jak nesmírně naivní toto přesvědčení bylo. Vyspělé západní společnosti, v nichž se podařilo prodloužit průměrnou délku života na dosud nevídané hodnoty, ale jejichž obyvatelstvo zároveň sužuje řada civilizačních chorob, vytvořily pro aktuální infekční nemoc dokonalé pole působnosti, totiž ohromnou skupinu lidí, které ohrožuje.

Na dosažení vytčeného cíle vynaložila společnost enormní prostředky, nesrovnatelné dosud s ničím podobným. Byly obětovány celé sektory ekonomiky, rezignovalo se na vzdělání celých ročníků dětí, kulturní a společenský život v dosavadní podobě zanikl. 

A výsledky? Nepříliš oslnivé. Nakonec se možná zjistí, že počet zemřelých na tuto nemoc se zase tak neliší od hodnoty, kterou by bylo možné očekávat v případě standardní společenské reakce. 

Na druhou stranu – my nevíme, zda by v případě nulové reakce byly počty zemřelých vyšší; nicméně ze všech stran jsem ujišťována, že jsme selhali, tudíž by asi byly podobné těm aktuálním.

Lidstvu bylo hořce dáno poznat, že snaha navodit stav epidemie bez obětí je vnitřně rozporná. Je to protimluv. Stejně dobře bychom mohli chtít oheň, který nic nespálí, nebo povodeň, která nic nesmáčí. Takové cíle jsou nedosažitelné.

Ale jen velmi neochotně si přiznávám, jak jsme se na začátku mýlili.
A celá společnost si to možná nepřizná nikdy.

* * *

Na závěr ještě jedna poznámka ke snaze zachránit životy. Na světě umírá mnoho lidí hladem, včetně dětí – prostě nemají co jíst. Tady v Evropě máme potravin nadbytek, spoustu jich ani nezvládneme zkonzumovat. Je zbytečné a kruté, aby někdo někde umíral hlady. Řešení by bylo jednoduché – proč jim ty potraviny prostě nepošleme? Vždyť by to vyžadovalo jen nepatrné změny, jen minimální náklady, oproti výdajům vynaloženým například na boj s epidemií nesrovnatelně nižší.  Proč to tedy neuděláme? Proč ty hladové umírající nezachráníme?

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PressPort Magazín
DĚKUJEME
Epidemie: neochotně si přiznávám, jak jsme se na začátku mýlili
Hodnocení čtenářů0 Hlasů
0
60
Naše hodnocení