Uznávaný právník Karol Hrádela – a nikoli nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová (ve vládě za ANO) – je podle Seznam Zpráv skutečným autorem dokumentu, který popisuje možné zneužití justice – tedy trestní stíhání na objednávku.
Advokát, analytik a vysokoškolský učitel Karol Hrádela požívá v branži vysokého renomé nejenom kvůli tomu, že v trestním právu patří mezi špičku. Jde i o někdejšího předsedu kontrolní rady ČAKu a současného šéfa obdobného orgánu Jednoty Českých právníků; kdysi ho oslovil a vybral si jej do týmu sám Otakar Motejl.
Na přímo položenou otázku Seznam Zpráv, že by exministryně a poslankyně ANO Helena Válková, která patří mezi kritiky Babišova trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo, byla spoluautorkou analýzy, odvětil, že nikoli.
„V žádném případě není. Nemohu vyloučit, že jsem se s ní bavil na vědecké konferenci v Olomouci, kde byla i paní profesorka Válková, a mám pocit, že jsme se toho dotkli. Ale to byla otázka, kde bylo přítomných více lidí.“
Příběh dokumentu, jenž probírá možnosti, zda a jak se dá v Česku objednat trestní stíhání, se stal také podle Seznamu jedním z důvodů, proč se v posledních týdnech lidé už třikrát sešli na náměstích, aby protestovali proti Andreji Babišovi a zejména proti jmenování Benešové novou ministryní spravedlnosti.
Vesecká souhlasí s Benešovou
Právě Benešová totiž o možnosti, že si lze objednat trestní stíhání, na veřejnosti mluvila a krátce ji popsala i ve své oponentní zprávě, kterou vypracovala letos na jaře pro schůzku justičních expertů u prezidenta.
Nyní ministryni doplnila se stejnými závěry i někdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. „Kdo to říká (že nedá, pozn. red.), nemá pravdu,“ uvedla v rozhovoru pro PL.
I když ji a další právníky nazvala Benešová v minulosti justiční mafií, nové ministryně spravedlnosti se advokátka Vesecká zastává: „Pravomoc ministra spravedlnosti není toho rázu, aby mohla zajistit to, co se podsouvá, nějakou beztrestnost. Podle mého názoru nehrozí nějaké zneužívání justice.“
Dvě odlišné zprávy
Benešové materiál či zpráva zmiňuje v souvislosti s možným trestním stíháním na objednávku dvě konkrétní kauzy – případy Beretta a Neograph, avšak ona sama prozradila, že na zmíněnou schůzku přinesla k tomuto tématu obsáhlý dokument, k jehož autorství se hlásí právě Karol Hrádela.
Ten svoji zprávu (analýzu), která mapuje i 90. léta, dokončil před více jak rokem, kdy nikdo nemohl tušit, že Benešová bude ministryní, a začal ji psát ještě v době, kdy Babiš nebyl ministerským předsedou. Později o analýze informoval internetový deník neovlivni.cz, který napsal, že se v ní píše také o kauze Čapí hnízdo.
,,Určitě pojednává i o kauze Čapího hnízda, protože je tam řada velmi zajímavých aspektů, které v tisku vlastně nebyly zatím řešeny,“ řekl nyní Hrádela v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Sdělil, že zadavatelem analýzy není ani Andrej Babiš, ani nikdo z politiků. Redakce PressPort Magazínu analýzou disponuje; publikujeme na základě příslušné dohody její závěry. Ostatní média ji nemohou vydat, jelikož kromě Hrádely a jeho klienta nikdo nemá finální verzi a analýza není v jejich vlastnictví.
Pakliže by na jejím základě v budoucnu vznikla například odborná publikace, autor by tím byl jistě poškozen.
Závěry analýzy
- V praxi se setkáváme s diskutovatelnými postupy státních orgánů. Pokud se některá stíhání dostanou až k soudu, tak se díky spravedlivé justici a slušné státní moci později tvrzené skutky někdy neprokáží nebo nejsou trestné. Po rozhodnutí soudu se však ne vždy podaří odstranit škodlivé následky dřívějších specifických jednání státních orgánů.
- Někdy jsou ekonomicky ze strany státu podporováni oponenti ochránců ekonomických zájmů České republiky. Čím bohatší jsou podporovatelé určitých politických směrů, tím je pravděpodobnější, že takovéto směry budou mít dostatek prostředků na prosazování společných zájmů. Takovéto zájmy však nemusí být vždy shodné se zájmy České republiky a jejích obyvatel.
- Ke znevěrohodnění osob chránících zájmy státu došlo ve velmi omezeném počtu případů za pomoci státní moci – zejména policie, tajných služeb a představitelů ministerstva vnitra při využití některých médií a podezřelých neprověřovaných úniků informací do sdělovacích prostředků. Přesto však nelze hovořit o masovém zneužívání státní moci. Je to podobné, jako se nelze oprávněně domnívat, že nežijeme v bezpečném státě jenom proto, že někdo někdy někoho zavraždí. Podobně jako dochází k postihování vrahů, dochází někdy i k postižení osob, které jednaly v rozporu se svými povinnostmi.
- Podobnosti se zásahem státu vůči XY (klient, pozn. red.) nacházíme i v soudobé prezidentské kampani, v útocích na Andreje Babiše, Víta Bártu, Jiřího Čunka, Věru Jourovou, Václava Klause, Miroslava Ransdorfa, Miroslava Sládka a v řadě dalších záležitostí, a to ať za samostatného státu či v dobách federace vůči Bartončíkovi, Klausovi, Mečiarovi atd., byť zde nešlo o přímé trestní stíhání či zadržení osob, ale o zapojení státních orgánů proti nim.
- Pokud je průkazné, že se v České republice setkáváme se zdánlivě či skutečně mimořádně podezřelými kauzami s politickým podtextem, nelze se ani divit, že stíhaný XY považuje i své trestní stíhání za politicky motivované (byl pravomocně osvobozen, pozn. red.). Lze pochopit, že jej jednoznačně považuje za politickou kauzu směřující proti ochraně ekonomických zájmů státu ve prospěch úzké skupiny lidí. Nelze snadno vyvrátit názor XY, že prostřednictvím jeho trestního stíhání dochází zejména k útokům na XZ.
- Lze považovat za logický názor XY, že cílem některých kauz je odstranění rizika pro osoby mající prospěch z vyvádění majetku z vlastnictví státu. Některé mediálně sledované „trestní“ kauzy jsou téměř nicotné proti poškození zájmu státu, které hrozí v jiných věcech, od nichž tyto kauzy odvrací pozornost.
- Podezření na účelový postup státních orgánů po revoluci je dlouhodobé. Před revolucí v roce 1989 se vyskytovala nepravdivá obvinění osob spojená s mediálními útoky zejména v Rudém právu, z kterého pak přebíraly informace další sdělovací prostředky. Jsou známé úniky informací ze spisů, nelegální odposlechy kritiků režimu, jejich pozdější rehabilitace, a to vše za situace, kdy tehdejší Ústava garantovala, že soudy a prokuratura chrání stát, jeho ústavní zřízení i práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Dle ní byly soudy nezávislé, soudci a přísedící byli při výkonu své funkce nezávislí a vázáni jedině zákonem a byli povinni vykládat právní předpisy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě. I tehdy bylo možné si stěžovat na činnost či nečinnost státních zástupců, resp. tehdy prokurátorů, pokud se někdo domníval, že postup a rozhodování orgánů činných v trestním řízení je ovlivněn či manipulován, podobně jako se děje dnes.
- Možnost si stěžovat na postup orgánů činných v trestním řízení, právo žádat o dozor či dohled oprávněně zdůrazňuje i nyní nejvyšší státní zástupce. Jen by se nemělo stávat, že upozorní-li například obviněný na možnou trestnou činnost svědků a navrhne konkrétní důkazy k ní, že toto upozornění státní zastupitelství dále nehodnotí, protože jde dle něj o součást obhajoby. Stížnost na neřešení případných oznámení státními zástupci obsahující konkrétní údaje se opětovně neřeší, protože „písemná podání vyjadřující nespokojenost oznamovatele s postupem soudců nebo státních zástupců v probíhajícím soudním řízení se nepokládají za trestní oznámení.“ Jen by se nemělo stávat, že upozorní-li obhájce na určité pochybnosti o průběhu trestního řízení orgán činný v trestním řízení, že je pro toto upozornění uskutečněné v rámci obhajoby na něj podaná státním zástupcem stížnost České advokátní komoře, že odpověď na stížnost na státního zástupce dostane stěžovatel až poté, co si na nečinnost například Nejvyššího státního zástupce stěžuje ministru spravedlnosti. Jde o zbytečné situace znevažující jinak kvalitní činnost státní moci včetně soustavy státního zastupitelství a policie.
- Česká republika je právním státem v zásadě s dobře fungující státní mocí. Excesy však skutečně vyloučit nelze. Velmi malý počet podezřelých případů k celkovému počtu trestních řízení výrazněji nezpochybňuje celkově dobrou činnost naší justice. Dle Statistického přehledu soudních agendokresní soudy projednávaly v roce 2015 jako trestní soudy prvního stupně 15 529 záležitostí zletilých osob a krajské soudy věci 1 851 záležitostí. Státní zástupci v roce 2016 podali obžalobu nebo návrh na potrestání 78.131 lidí.
- Analýza prokazuje, že vše se musí posuzovat velmi opatrně, a to bez ohledu na to, kdo co tvrdí. Rozhodují důkazy, alespoň většinou. Nejen trestní stíhání, ale ani podání obžaloby či pravomocné odsouzení nemusí znamenat, že dotyčná osoba spáchala trestný čin. Stávají se i nyní případy, že i pravomocně odsouzený je později obžaloby zproštěn. Zproštěných lidí není málo. Stát za neoprávněné stíhání osob platí nezanedbatelné částky. Na některé pravomocně odsouzené se dokonce hledí jako na oběti zvůle, jejichž život a učení nám má být vzorem, třeba i v řádu desítek či tisíců let, jak nám dokáže potvrdit každý věřící. V porevoluční době je skutečných soudních excesů v činnosti státních orgánů výrazně méně než v minulosti. Obavy, že občas existují kauzy vyvolávající pochybnosti o jejich účelovosti, přitom nejsou v rozporu s tím, že Česká republika je právním státem, pro který platí obecné principy jakéhokoliv živoucího organismu, tj. i princip evoluce a odstraňování zákonitě vznikajících nedostatků a odchylek. Stát má vytvořený systém pro odstraňování možných odchylek od žádoucího stavu a pro kontrolu státní moci, přesto však nelze vždy garantovat, že se chyba někdy někde nevyskytla či nevyskytne. Exces policisty nebo exces státního zástupce, který skončí v objednaném trestním stíhání teoreticky a tím i prakticky možný je, ale určitě to není něco obvyklého, nestíhaného, něco běžného. Naštěstí.
- S velmi diskutabilními trestními řízeními či úniky z policejních spisů se v Česku setkáváme zejména tehdy, když jde o vytvoření podmínek pro omezení vlivu určitých osob na politické dění.
- Ke snaze o politickou či právní likvidaci nežádoucích osob za využití státní moci dochází zpravidla ve volebním období a v období blízkému sestavování vlády.
- K diskreditaci určitých osob se obvykle používá argumentace o jejich spolupráci s StB, o porušování zákona těmito lidmi (zejména korupční jednání, daňové delikty, ohrožování zájmů Evropské unie), a to vše ve vazbě na neoprávněné úniky někdy i účelově upravených informací od státní moci včetně údajů z trestních spisů do určitých médií.
- Statisticky podezřelých úniků z policejních spisů či zvláštních trestních stíhání je velmi malý počet a v zásadě nenarušují charakter České republiky jako demokratického právního státu.
*redakčně zkráceno
