Petr Kamberský se v Orientaci v Lidových novinách zamýšlí nad příčinami současné „nejtemnější hodiny“ posledních třiceti let.
Poctivě píše o tom, že bez uzávěry průmyslové výroby se těžko vymaníme z pandemie (38 procent všech ekonomicky aktivních obyvatel pracuje v průmyslu, v Izraeli či Velké Británii, kde nezavřeli fabriky, 17 či 18 procent). Uvádí také, že český průmysl zaměstnává statisíce agenturních pracovníků, „novodobých nevolníků“, kteří dostanou pokutu, pokud s koronavirem zůstanou doma. Přesně vystihl, že jednou z psychosociálních příčin neochoty zavést účinná opatření je kolektivní vytěsnění. Politikové i část společnosti podléhá iluzi, že problémy, které momentálně na sobě nepociťuje, vlastně neexistují. Pokud lidé narazí na realitu, co nejdříve tento náraz vytěsní, a chovají se, jako kdyby se nic nestalo. Sám znám případy lidí, kteří měli těžký průběh koronaviru, a dnes opět tvrdí, že je to „chřipečka“.
Kdo nazve věci pravými jmény, bývá považován za extremistu: porušil nepsané pravidlo, že slušný člověk nemluví o problémech.
Postřeh Petra Kamberského však lze rozšířit na všechny problémy, které politikové, vlivná média i většinová společnost vytěsňovala a stále vytěsňuje. Daniel Prokop v knize Slepé skvrny dokumentuje systematické vytěsňování problémů české společnosti, jako je chudoba, školství, otázka menšin, daňových rájů a tak dále. Kdo nazve věci pravými jmény, bývá považován za extremistu: porušil nepsané pravidlo, že slušný člověk nemluví o problémech.
Má to hlubší politické a ideologické příčiny, které jdou až k raným devadesátým letům. Vládní politikové, média i velká část společnosti žila v halucinačních představách o světě, kapitalismu, světových problémech (ještě donedávna se ekologická krize považovala za hysterii zelených extremistů). Koronavirus a jeho dvacet tisíc obětí otevírá oči. Pokud dovedeme do důsledku postřeh Petra Kamberského o kolektivním vytěsňování problémů, celé třicetileté období od roku 1989 se jeví jako doba kolektivního vytěsňování či jak to nazývám „halucinační demokracie“.
Jak dlouho ještě bude trvat halucinační demokracie? Kolik lidských životů je zapotřebí k tomu, aby se politikové a část české společnosti probudila ze svého halucinačního světa?
