Rozhodla jsem se učinit výjimku z pravidla, že nechodím na nové české filmové počiny, a zhlédla jsem v kině film Havel. Šla jsem na to celkem s obavami, jestli to bude jenom špatné, nebo opravdu strašné. Předem jsem si totiž přečetla mj. zdrcující kritiku tohoto filmu na Deníku Referendum z pera Kamila Fily. Musím říci, že Kamil Fila asi viděl nějaký jiný film.
Nejsem filmový fanoušek, a už vůbec ne recenzent, nedokážu dílo zhodnotit po řemeslné a vlastně ani herecké stránce, ale – ten film není vůbec špatný.
Soustředí se na životní období Václava Havla rámované roky 1968 – 1989. Pravda, v určitých momentech nepůsobí úplně životně, zejména v první polovině, a některé scénáristické nápady si mohli autoři odpustit, ale celkově vzato zobrazuje ten film přiměřeně dilemata, kterým byl Václav Havel vystaven, i jeho poněkud liberální přístup k manželství a vztahům se ženami. Sice nic nového, co bychom nevěděli, ale také nic, co by z něj dělalo lepšího, nebo horšího člověka, než byl.
Na plátně některé věci, které právě mne zajímají, výstižně zobrazit možná vůbec nelze.
Abych to ještě upřesnila: myslím, že skutečně se ponořit do Havlových peripetií je možné spíš četbou než filmem. Na plátně některé věci, které právě mne zajímají, výstižně zobrazit možná vůbec nelze.
Ale to nic nemění na tom, že když už se něco o tomto období Havlova života točí, nijak mne neuráží, že to vypadá pravě tak, jak vypadá film Havel. A mimochodem, moc se mi líbili herci.
Aňa Geislerová je jako Olga přesná jako vždy; hraní jí jde mnohem lépe než komentování politiky. A představitel titulní role Viktor Dvořák není o moc pozadu, i když určitě se mohou znalci Havlova života donekonečna přít, jestli do svého projevu neměl dát více toho nebo méně něčeho jiného.
Takže za mne: klidně na to jděte. Kamil Fila by se měl mírnit, ta jeho kritika je opravdu mimo. A na závěr dialog ze závěru filmu:
Landovský: Je pravda, že prezident by mohla být tvoje životní role. Ale ty jsi byl vždycky strašně špatnej herec. Tys mohl hrát leda tak sám sebe.
VH: A ani to mi někdy moc nešlo.
Chtěl bych mluvit se svou ženou aneb O věrnosti nevěrníků
V souvislosti s filmem Havel se vyrojilo také mnoho komentářů k jeho manželskému a mimomanželskému životu. Vyjádřily se k tomu mimo jiné obě herečky hlavních ženských rolí. Aňa Geislerová: „Havel nebyl záletník, jenom se choval svobodně.“ Barbora Seidlová to hodnotí kritičtěji: „Já osobně se ve světě s takovými hodnotami pohybovat nechci. Pro mě je nevěra zrada.“
Hodnocení cizího života je vždy problematické. Zrovna u nevěry to ani není možné, protože je to otázka osobního nastavení těch dvou, jejich sklonů, tolerance a případné domluvy. Jinak řečeno, podle mne nikomu nic není do toho, že byl Václav Havel (nebo kdokoliv jiný) své manželce nevěrný, byť tím ona subjektivně trpěla, což ukazuje i film. To byla jejich soukromá záležitost. Mimochodem, nakonec i Olga zvolila svou strategii, jak se k problému postavit, a našla si útěchu u někoho jiného, což jí také těžko vyčítat.
První – tohle je opravdu jiná situace, než kvůli nějaké milence rušit rodinu s dětmi, nebo dokonce rodiny dvě. Nepleťme si to prosím. A druhá – pro mne je ta diskuse čistě akademická, neopírám se v ní o vlastní zkušenosti, pokud tedy nepočítám zkušenosti z rodinněprávní advokátní praxe, kterých je mnoho. Mne samotnou laskavý osud řešení těchto životních peripetií zatím ušetřil. Takže se mi o tom hezky teoreticky píše.
Právě diskuse kolem Havlových nevěr ukazuje, jak nerozumíme tomu, co je vlastně manželství. Podle mne – neumím to zcela přesně vyjádřit – je to svazek duchovního charakteru, jehož podstata nestojí přímo na věrnosti. Věrnost je pro lidi důležitá s různou intenzitou, od chorobné žárlivosti až po dohodu o volných mimomanželských aktivitách. Pro většinu lidí, jak pozoruji, je věrnost důležitá velice nehledě na to, že s nevěrou se pojí mnohé další negativní jevy, například lhaní a ztráta důvěry. Ale manželství na věrnosti přece jen samo o sobě založeno není. Myslím, že Miroslav Plzák napsal, že láska je vybudována na strachu o samotnou existenci milované osoby, nikoliv o její věrnost. Takže pokud někoho milujeme, raději jej máme živého a přítomného, byť nevěrného, než abychom ho neměli vůbec. Podle mne je to srozumitelný koncept.
A myslím, že právě takto to měl postavené Václav Havel. Milenky ano, ale Olga je tím pilířem, na kterém stojí jeho život – a nikdy to nebude jinak. Tvůrci se to snažili zachytit i ve filmu. „Chtěl bych mluvit se svou ženou,“ zaznívá opakovaně ve chvílích nejzávažnějších dilemat. Přestože udržuje rozsáhlé kontakty s milenkou, není nejmenších pochybností, kdo je ta žena, se kterou chce v tu chvíli hovořit. „Potřebuji, aby sis tohle přečetla,“ nosí jí své texty. A stejně jako vlastní selhání tváří v tvář StB jej bolí náznak nedůvěry, kterou tím vzbudil v manželce. Jedna z mála přímých citací, které ve filmu zazní, je z dopisu, který jí adresuje z vězení: „Piš mi, o všem, co děláš, jaké šaty nosíš, jaké barvy a vzory mají…“.
Nejslavnější Havlova kniha nese v titulu jméno Olga. Tohle je manželství. A žádná Anička, Jitka ani Irena na tom nikdy nic nezmění.
