Oslavy amerického Dne nezávislosti, který připadá na 4. červenec, se letos nesou ve zvláštním duchu – na jedné straně straší koronavirus, na druhé aktivisté z Black Lives Matter. Takové dárky si Spojené státy k narozeninám asi nepředstavovaly… Když Otcové zakladatelé tvořili státoprávní kořeny severoamerických dějin, jejich vizí byla nezávislá země založená na demokratických principech. Jak vypadá severní Amerika o 244 let později?
Prošla si lecčím. Občanskou válkou, první světovou válkou, hospodářskou krizí, druhou světovou válkou, poválečným mccarthismem, zlatým věkem, studenoválečným soupeřením i hipísáckými lety… Pověstný tavící kotlík pojmul mnoho kultur a tradic. USA v sobě mají tisíc příchutí, a žádná není špatně, protože patří k historii. Škoda, že historie se v poslední době plete s hysterií.
Po válce, když se Spojené státy staly hegemonem technologické vyspělosti a životní úrovně, rostla i síla úrovně intelektuální. Je nasnadě, že v opozici k autoritářské nacisticko-fašistické totalitě vznikl myšlenkový proud zdůrazňující sociální rovnost a líbivé ideály. Tzv. frankfurtská škola měla sice původ v Německu, ale rychle zapustila kořeny v USA, kde se usadili její čelní představitelé Adorno, Fromm a Horkheimer.
Je manipulativní dělat z lidí určité (rasové či sociální) vrstvy viníky za konkrétní chybu jednotlivce.
Frankfurtská škola analyzovala marxistické sociální myšlenky. Problém nastal v momentě, kdy se začaly uvádět do reality. Není snad viditelnějšího rozporu mezi ušlechtilou teorií a palčivou praxí. Stalin, Mao, Fidel, Ho Či Min… To je jen výseč těch, kteří ve jménu vzletných rovnostářských ideálů páchali zvěrstva nemenší než nacisté.
Důsledky pokřiveného vnímání rovnosti můžeme vidět i dnes. Z maličkosti, byť tragické, se vyrobí problém obludných rozměrů. Z omylu jednotlivce vyvstane kolektivní pranýřování. Proč? Bylo by zajímavé zjistit, kolik černochů ročně v USA padne za oběť policejního zásahu. Proč se vytáhl právě George Floyd? Proč někoho napadlo právě tento případ vytáhnout, zmedializovat a učinit z něj exemplární případ pro rozbušku celosvětového hnutí?
Nikdo přece před Floydovou smrtí nevykřikoval, že na černošských životech nezáleží. Každý civilizovaný člověk žijící v 21. století musí souhlasit s tím, že rasová diskriminace je odsouzeníhodný přežitek. Rasové teorie byly vyvráceny, jejich místo je na smetišti dějin. Co ale nebylo vyvráceno, je lidská vypočítavost.
Je totiž manipulativní dělat z lidí určité (rasové či sociální) vrstvy viníky za konkrétní chybu jednotlivce. Syndrom viny je silným psychologickým hráčem. Jen si představte, jak do vás dennodenně někdo hučí, že nesete vinu za něco, co jste neudělali. Jak dlouho by trvalo, než byste začali pochybovat? A co když se takhle začne vymáhat kolektivní vina?
Kdybychom se takhle měli omlouvat opravdu důkladně, můžeme se vrátit zpátky na stromy…
Kolektivní vina si s rasismem v ničem nezadá. Lpí na stereotypech, viník jako jednotlivec jí nestačí. Musí být označeni a potrestáni všichni, kdo k viníkovi náleží. Původem, sociálním statusem nebo barvou kůže. Je v tu chvíli úplně jedno, že žijete svůj život, po nikom nic nechcete, dodržujete zákony a lidi dělíte maximálně na fajn týpky a hlupáky. Někde na druhém konci světa zemře recidivista při policejním zásahu, a z vás se během několika dní stane spoluviník. Propaganda začne jet na plné obrátky. Musíte se omlouvat a opravovat, strhávat sochy, přepisovat historii, analyzovat rodokmen až do x-tého kolena, abyste třeba přišli na to, že váš praprapraprapředek před x lety udělal něco, co uráží současnou hrdost určité „pronásledované“ skupiny… A tak se omlouváte, opravujete a zase se omlouváte… Za co? Kde zůstal rozum? Identita? Realita? Kdybychom se takhle měli omlouvat opravdu důkladně, můžeme se vrátit zpátky na stromy…
Lidé si nikdy nebyli rovni, nerovnost tady bude vždy. Narodíte-li se do černošské chudé rodiny v Bronxu, nejste na stejné úrovni jako prominentní dítko diplomatů z Washingtonu. Tak to prostě je. Otázkou je, jak umíte hrát s kartami, které vám život rozdal.
Vždy se najde hlupák, který bude diskriminovat. Tomu se nevyhneme. Můžeme ale odměňovat snahu a výsledky, vytvářet méně šťastným podmínky, aby se mohli dostat na lepší úroveň.
A to prací a vlastním úsilím, ne poskakováním po ulicích. Pomáhat těm, kdo si pomoc zaslouží – tzn. stojí o ni, přistupovat k lidem na základě charakteru, a ne politického přesvědčení, ekonomického postavení nebo barvy pleti. Konkrétní činy, ne řev, rabování a hesla.
Rasismus se rodí v mysli, jako každý další ismus. A ač se to zatvrzelým oponentům samozřejmě nelíbí, platí to, co řekl prezident Zeman na recepci amerického velvyslanectví: „Na všech životech záleží.“ Nemá smysl hrát si na mstitele nebo oběti. Odpovědnost leží na každém z nás.
Nežijeme v ideálním a jednoduchém světě. S tím se ale fanatičtí aktivisté odmítají smířit. A tak rozdmýchávají kolektivní vinu a podněcují nenávist. Připomíná to chování dětí, když se vztekají, že něco nejde podle jejich představ. Taky řvou, rozbíjejí věci a hledají viníka.
V případě společensko-politických hnutí nelze příliš předpokládat, že jejich představitelé z dětské mentality vyrostou. Roli totiž hraje moc, byznys a zájmy těch, kdo „drží kasu.“
V mašinerii se ale veze i spousta užitečných idiotů, kteří těm heslům a utopickým ideálům skutečně věří. Horlivci bývají nejnebezpečnější. Ve jménu revoluce často dělají to samé, co vyčítají těm, proti kterým bojují – rozdělují, pranýřují a ničí. Uvidíme tedy, za jak dlouho začne i tato revoluce požírat své vlastní děti.
