Příspěvek k prvnímu výročí války stále odkládám, ale už je asi čas, abych se pokusila zformulovat své úvahy.
Oproti prvotním předpokladům nenastal katastrofický scénář zlomení Ukrajiny coby napadeného státu.
Obdivuji statečnost, s níž napadená země vzdoruje. Uznávám, že její prezident v těžké zkoušce obstál, stal se z něj skutečný lídr. Odmítám řeči o mnichovanství; Evropa Ukrajinu nevyměnila za pohodlíčko, žádný druhý Mnichov nenastal a vzhledem k dosavadnímu nasazení Západu ani nastat nemůže.
Za základ svých dalších úvah beru dvě teze, které formuloval blogger Vidlák. První z nich je jeho postoj, který vyjádřil již někdy na podzim minulého roku a který shrnul do věty: To území za ty oběti nestojí.
Druhý z nich je nedávný, bohužel velmi správný postřeh, že vyhrocenou rétorikou jsme se dostali do situace, že cokoliv jiného než vyhnání Ruska ze všech obsazených území, zřejmě včetně Krymu, je naší porážkou a ruským vítězstvím. Protože sleduji vojáky a z jejich vyjádření jsem si dovodila, že vyklizení Krymu je momentálně spíše utopie, tímto prizmatem nahlíženo to znamená, že Ukrajina nevyhraje. Hloupě jsme se sami vmanévrovali do stavu, v němž vyhrát bez zásadního vojenského střetu se zapojením NATO v podstatě nelze. Nevím, co s tím hodlají naši jestřábové dělat. Mohou se smířit s porážkou, která v reálu žádnou porážkou není, protože Rusko vůbec nedosáhlo svých cílů, naopak. Mohou změnit rétoriku; ovšem než změna těch řečí je asi pravděpodobnější výměna politiků, kteří je vedou. Nebo se mohou snažit zvítězit podle deklarovaného schématu, což znamená konflikt nevídaných rozměrů.
Což nás vrací k prvnímu bodu, tedy oč se nyní bojuje a zda to za to stojí. Nevím. Rozumím tomu, že jde o agresivní zabrání území.
Na druhou stranu, už nyní je to zničená, spálená a krvácející země; domnívám se, že kdo ji mohl opustit, už ji opustil. Dále, nevěřím, že tam v příštím čtvrtstoletí bude klid; kdepak, bude to sud prachu, citlivá, nestabilní, výbušná krajina, neustále ohrožená nepokoji.
Jak moc záleží na tom, kdo na tom území vládne? Je to tak cenné, aby kvůli tomu zemřely ještě tisíce nebo desítky tisíc lidí? Možná ano. Nejde přece jen o území, ale také o princip.
O princip…
Není to tak dávno, kdy se na mne kdekdo utrhoval, že zdraví především, že nezáleží na ničem tolik moc jako na lidském životě a zdraví. Že tyto hodnoty mají přednost před svobodou, před právem, před rodinnými vztahy, mezilidskými kontakty, kulturou, vzděláváním, prostě přede vším. Najednou se zdá, že je zde něco více než zájem na ochraně života. Totiž vláda nad nešťastnou zemí.
Je to zajímavý vývoj. Rozumím lidem, kteří jej přijímají bez výhrad a bez přemýšlení. Ale nemohu si pomoci. Pochybnost, zda to za ty životy stojí, neumím tak snadno zahnat. S postupující válkou zní ta otázka čím dál hlasitěji. Je slyšet přes hluk tanků, děl a minometů, v jejich rytmu, a přesto zřetelně.
Stojí to za to? Stojí to za to? Stojí to za to?
