Náhodná poznámka někde na okraji papíru mi dneska připomněla, že jsem chtěla už dlouho napsat o úrocích.
Všeobecné zdražování, inflace a reakce České národní banky v podobě zvyšování sazeb nám totiž zvyšuje i zákonný úrok z prodlení.
Tento úrok je stanoven nařízením vlády č. 351/2013 Sb. takto: „Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.“
Pořád jsme byli zvyklí, že zákonný úrok z prodlení nepřesahuje 10 procent. Reposazba se celá léta držela velmi nízko; dívám se do tabulky jejího vývoje: v době přijetí citovaného předpisu činila její hodnota 0,05 a až v roce 2018 dosáhla tato sazba hodnoty 1,00. Ale dnes je určena hodnotou 7,00, z čehož jednoduchým výpočtem zjistíme, že zákonný úrok z prodlení činí 15 procent.
Já vím, dlužník nemá na prodlení vydělávat. Nemělo by se mu vyplatit nehradit závazky a čekat, až mu je fakticky sníží inflace. Ale stejně mi to oproti tomu, s čím jsme pracovali dosud, připadá dost.
Vysoké sazby ČNB ale nepřinesly jen navýšení úroků z prodlení. Hodně se mluví o zvýšení hypotečních splátek těm dlužníkům, kterým končí fixace. A to mi nedávno vyložil jeden kamarád z banky takto:
Úroky ve výši dvou procent z jednoho milionu činí ročně 20 tisíc korun. A úrok šestiprocentní činí 60 tisíc. Průměrná hypotéka může být třeba třímiliónová, to je 180 tisíc ročně, 15 tisíc měsíčně – jenom na úrocích. A kde je splácení jistiny?
To vše je jasné, jsou to obyčejné počty ze základní školy. Ale slyšet to naživo bylo přece jen trochu překvapující. Jsou to jen čísla…
