V uplynulých dnech nám média připomněla dvacáté výročí útoku na Irák, zahájení tzv. druhé války v Zálivu. Což mne přimělo zavzpomínat, co jsem v té době dělala a jak jsem o té události smýšlela. Podotýkám, že sociální sítě neexistovaly a internetové zpravodajství ještě zdaleka nebylo tak rozvinuté jako dnes. Tak tedy, rok 2003. To jsem měla ale starosti, jéje.
S kým chodit a s kým se rozejít? Na koho zapomenout a čí existenci si naopak připomenout? Kam půjdeme v sobotu? A copak budeme pít v pátek na večírku? Gin s tonikem, jako vždycky? To abych se s klukama domluvila, jestli zase nakoupí a přivezou všechno najednou. Neměla bych si koupit novou kabelku? A asi bych měla napsat zase pár stránek rigorózy…, ale to má čas.
Je zřejmé, že uprostřed těchto intenzívních starostí jsem geopolitické události celoplanetárního významu typu invaze někoho (včetně nás) někam vnímala značně okrajově. Ale svůj názor si přesto vybavuji.
Připadá mi pozoruhodné, že už tehdy(!) jsem vyprávěnce o zbraních hromadného ničení nevěřila, ale přesto(!) jsem s tou akcí souhlasila. Vždyť ten Saddám je přece diktátor. Chová se hrozně a politické oponenty rozpouští v kyselině. Údajné zbraně hromadného ničení jsem pokládala za vhodnou a ospravedlnitelnou výmluvu, proč tam vtrhnout a tamější režim odstranit. Skutečnost, že se tam v podstatě žádné takové zbraně nenašly (tedy oficiálně, něco se tam možná našlo, ale to ponechám stranou) mne nijak nepřekvapila, vůbec jsem nečekala, že se najdou.
Kvitovala jsem jako správné, že na světě je o jednoho diktátora méně a až se rozkolísaná situace (je pochopitelné, že po takovém vpádu jsou nějaké zmatky) uklidní, budou Iráčané rádi, že mají svobodu. Vpád do Iráku jsem tedy schvalovala, o nějaké mezinárodní mandáty jsem se nestarala. Diktátor je diktátor, má, co si zasloužil.
Z dnešního pohledu, u vědomí toho, jaké utrpení a destabilizaci do celého regionu ta válka přinesla, s obrovskými přesahy územními i časovými, se takové uvažování jeví minimálně nepochopitelné a dětinské. Ale já se klidně přiznám, že přesně takto jsem smýšlela. Neměla jsem nejmenší pochybnosti, že stojíme na té správné straně a co děláme, dobře děláme.
Vhled do mých tehdejších úvah je pro mne dnes užitečný. Jednak vidím, že takto dětinsky stále poměrně značná část populace smýšlí, a to napříč názorovým spektrem: nelíbí se mi, jaké poměry někde vládnou, můžu tam vjet s tanky.
A především: úplně stejně jako si uvědomuji, že jsem já a se mnou spousta dalších neměla tehdy žádné pochybnosti o správnosti našeho postupu, již vím, že může propaganda působit i dnes. Stejně věrohodně a bezproblémově odůvodní Moskva svým občanům invazi na Ukrajinu: důvody jsou předloženy, je to pochopitelné a ospravedlnitelné, my jsme přece ta správná strana – vše do sebe zapadá. Při vzpomínce na sebe v roce 2003 to těžko mohu tamějším obyvatelům vyčítat.
A ještě něco. Nedaří se mi vybavit si tehdejší reakce na mezinárodní a domácí scéně. Jaké byly? Ozývaly se hlasy, že USA mají opustit Radu bezpečnosti OSN? A co sankce, kdo je vyhlašoval a vůči komu? Vydávaly se zatykače? Bojovalo se proti dezinformacím? Vyhazoval nás někdo z olympiády? Jak ono to tehdy bylo?
