KOLÁŽ: archiv PressPort Magazínu

Jak moc potřebuje stát občana a jak mu pomáhá a jak ho chrání

Dnes odpoledne dceru nepustili do letadla, protože Kanada pasažéry z Evropy nepřijímá.

Politika
Analytická rubrika Politika PressPort Magazínu. Zabývá se vnitropolitickými tématy na celostátní úrovni, ale i regionálními.

Dnes jsem si položil zásadní otázku, jak moc potřebuje stát občana a jak mu pomáhá a jak chrání toho, kdo jej ze svých daní platí.

Prvním důvodem bylo ostudné a pouze zdánlivě nedůležité rozhodnutí našich poslanců omezujících úlohu přísedících u soudů. 

Rozhodovací podíl zástupců veřejnosti se v soudních řízeních dlouhodobě omezuje. Nově dokonce i v ekonomických záležitostech. V nich často přísedící – občas i ekonom či technik – kladli mnohem kvalifikovanější otázky než právníci. Měli s nimi někdy problémy i soudní znalci. Mnohdy nás advokáty svými dotazy přivedli na myšlenky, které by nás, laiky v daném oboru, byť profesionály v jiném, někdy ani nenapadly. 

Nyní v řadě významných sporů budou rozhodovat jen ti soudci, kteří jsou placeni státem a ekonomicky závislí na těchto příjmech od státu. Rozhodnou na základě obžaloby státního zástupce, který je též placený státem. Ten přitom kontroloval činnost policistů placených státem. Tito právníci rozhodující o budoucnosti lidí zřejmě mají rozumět všemu. Zajisté budou za všech okolností rozhodovat i proti zájmům státu v zájmu spravedlnosti.

Zásady, na kterých se budovala naše vlast, se opouštějí, historie se překrucuje, a to i v justici.

V tomto se asi pletl prezident Masaryk, který za účast zástupců veřejnosti v soudním řízení se důrazně zasazoval. Sám dobře věděl, jak profesionálové někdy chápou spravedlnost a ustupují různým tlakům. Pokud se prezident osvoboditel a prvorepublikoví zákonodárci nemýlili, pak by rozhodnutí naších poslanců budilo dojem pokračující snahy o odstranění nepohodlných. Zásady, na kterých se budovala naše vlast, se opouštějí, historie se překrucuje, a to i v justici. 

Pravda občas nemá zaznít

Bylo by zajímavé si položit otázku, jak často se v televizi v trestních věcech vyjadřovali k rozsudkům a jiným otázkám justice ve sdělovacích prostředcích soudci, jak často státní zástupci, jak často představitelé Soudcovské unie a Unie státních zástupců, a porovnat to s tím, jak často se k nim vyjadřovali zástupce Unie přísedících či přísedící. Tuto otázku žádný zákonodárce veřejně nepoložil, a pokud vím, ani žádný novinář se podle zákona o přístupu k informacím na ni ČT nedotázal.  Pravda občas nemá zaznít. Přísedících je přitom mnohem víc než profesionálních soudců či státních zástupců. Jsou však ekonomicky nezávislí i při svém rozhodování.

Zda toto přehlížení zástupců veřejnosti sdělovacími prostředky souvisí s přístupem státu k nim a k jejich postupnému dlouhodobému omezování, raději nehodnotím. Jde přeci jenom o zástupce veřejnosti, o spravedlnost pro lidi a o lidi.

Nyní museli soudci minimálně v prvním stupni někdy přesvědčit i ty, kteří nejsou na státu ekonomicky závislí, kteří o problému z praxe věděli někdy výrazně víc než právník – profesionál z jiného oboru. Pokud přísedící prosadili své názory, měli odvolací soudci více práce, pokud se mělo rozhodnout jinak.

K čemu se uvolní prostor?

Ne vždy přísedící plnili řádně svoji funkci. Konec konců ostudné ekonomické předpoklady vytvořené státem pro jejich práci logicky omezovaly zájem o tuto činnost v zájmu veřejnosti. Přesto však jsem si jist, že existovaly případy, kdy byl nevinný osvobozen jen díky přísedícím. 

Zbavení se nepohodlných přísedících místo nezbytné podpory jejich činnosti uvolňuje prostor pohodlnosti, formalismu a nátlakovosti. Jsem zvědav, zda ve svých věcech nebudou ne za tak dlouho někteří politici litovat, že přísedící hodili přes palubu. Pozdě bycha honit. Kdo ví, zda mimo okruh lidí, kde dosud žili, si nevzpomenou na své dnešní o pro ně rizikové ostudné rozhodnutí.

Druhý důvod

Druhým důvodem pro otázku, jak moc potřebuje stát občana a jak mu pomáhá a jak ho za jeho peníze chrání, bylo stručné seznámení s činností našeho ministerstva zahraničí. 

Volala mi odpoledne dcera. Skončila studium a natáčení na Jamajce. Ještě v úterý prověřovala, jak se vrátí domů. Bez problémů. Dnes odpoledne jí nepustili do letadla, protože Kanada pasažéry z Evropy nepřijímá. 

Na naší pověřené ambasádě ve Washingtonu nikdo nebral telefon. Na webu našeho   ministerstva zahraničí se dočteme: „Kanceláře Ministerstva zahraničních věcí najdete v Praze na třech adresách. MZV můžete kontaktovat osobně, telefonicky nebo online – pro online kontakt použijte příslušnou volbu podle typu Vašeho podání/dotazu. Ústředna +420 224 181 111. Informační linka pro cestování občanů ČR do zahraničí +420 224 183 200 v pracovní dny 08:00 – 16:00 hodin.“ 

Zajisté web uvádí důležité informace, když jste v krizi v cizině a zastupitelský úřad nebere telefon. To se dobře dostanete osobně na ministerstvo a stejně tak se dobře dovoláte.

Osobně bych se raději na webu i mnou v daních placeného ministerstva dočetl informaci přibližně tohoto znění: V případě krize v zahraničí volejte kdykoliv na telefon xxx nebo se spojte přes Facebook a přes Messenger xxx či na WhatsApp xxx Ne vždy může občan telefonovat, ne vždy může čekat na emailovou odpověď. Levné spojení 21. století přístupné zdarma na téměř každém větším letišti asi MZV ve styku s občany nezná. 

Dcera se z krizové situace nezblázní. Je šikovná, chytrá a praktická. Již zjistila, že první přímý let do Evropy je naplánovaný na 2. dubna, operativně si zabezpečila alespoň na první chvíli ubytování atd. Než snad poletí, vydrží to. Jen si kladu otázku, co by v podobné situaci dělala průměrná matka a její děti někde na letišti v cizině s omezenými zdroji a s telefonem, kde jí končí kredit. Přes letištní internet by se se státním orgánem své země nespojila, telefonní kredit by na daleký hovor nestačil a čekat na email by třeba někdy ani nemohla. Prostě Česká republika myslí na své občany a chrání je…

PODPOŘTE
PressPort Magazín
DĚKUJEME
Jak moc potřebuje stát občana a jak mu pomáhá a jak ho chrání
Hodnocení čtenářů1 Hlas
97
97
Komentátor