Diskuse o tom, zda ohlásit sexuální napadení, jsou plné nepochopení, nedorozumění a mýtů.
Především: přístup k obětem se za poslední desetiletí hodně změnil. Policisté jsou proškolení, všichni jsou poučení, jak se má s oběťmi, včetně nezletilých, jednat. Oběť je vybavena řadou práv, o kterých se nám mohlo ještě na začátku tisíciletí zdát. Existuje možnost skrýt ve spise identifikační údaje, samozřejmostí je dnes už zastoupení zmocněncem i pro nemajetné oběti, oběť se nemusí s obviněným v soudní síni setkat. Je běžné žádat náhradu nemajetkové újmy a lze využít i různých zajímavých institutů, například učinit prohlášení o dopadech činu na život oběti. Takže v tomto ohledu se situace velice zlepšila.
Jenže – to nic nemění na tom, že trestní řízení je i tak pro oběť sexuálního útoku náročné. Plyne to ze samotné podstaty tohoto útoku: i život sám po něm je náročný, vyrovnání se s následky, zpracování celé té události je obtížné. Je těžké o tom s někým hovořit, natož s pracovníky nějaké instituce. Ale ono je pro poškozené těžké hovořit i o jiných trestných činech, třeba o loupežném přepadení nebo náhodném útoku bez sexuálního motivu, dokonce i o činech nedbalostních, třeba o dopravní nehodě. Vyprávět hořké zážitky není příjemné nikdy a pro nikoho, není tedy divu, že v případech narušení sexuální integrity se do toho zvlášť nikdo nehrne.
Co nepomáhá
To není vina ani policistů, ani státních zástupců, ani soudů, to je důsledek narušení správného běhu věcí. Těžko tomu může být jinak. Jedinou možností, jak se těmto zážitkům vyhnout, je prevence.
Poté, co je skutek spáchán, už sebelepší následná péče a empatický přístup institucí může škody jen zmírnit, ale nemůže je smazat.
Jenomže diskuse tak, jak je vedena, k preventivnímu působení nepomáhá. K čemu je zraněné a traumatizované oběti vědět, že ne znamená ne, když pro útočníka to evidentně ne neznamenalo? K čemu je tisíc konsentů, když tady chyběl? K čemu je sto dobře vychovaných mladých mužů, když žena potká stého prvého a jde s ním v hluboké noci z baru k němu domů?
Těžiště prevence
Prevence toho, aby nešťastné oběti nemusely hlásit sexuální útoky, spočívá úplně jinde, a má dvě těžiště:
Tím prvním je bezpečné chování. Trávit čas ve společnosti lidí, k nimž máme důvěru, být si vědom rizik spojených s požíváním alkoholu a drog, mít zajištěný doprovod. Už jenom třeba zlaté pravidlo našich venkovských zábav trávených s partou kamarádů: s kým do společnosti jdeme, s tím také odcházíme, nikdy se nestane, že kluci nechají děvčata někde samotná, ale vždy je doprovodí až ke dveřím a počkají, až zajdou do domu. Jak zastaralé. Ale jak účinné.
Druhým účinným těžištěm prevence je sebeúcta žen. O ní je ale zbytečné psát. Žena buď ví, co to je, a potom jí to není třeba vysvětlovat, nebo to neví, ale potom jí to nikdo nevysvětlí.
