Na sametovou revoluci si z dětství vzpomínám. Jsem moc ráda za to, že proběhla, a její přínos pro vývoj naší země hodnotím jednoznačně jako pozitivní. Ale nemohu si pomoci, cítím, že se v mém přístupu k tomuto výročí něco změnilo. Jako bych ztratila právo jej slavit.
Na oslavy 17. listopadu se totiž vytvořil monopol a tento monopol drží někdo jiný.
Lidé, kterým se z úst řinou slova o pravdě a lásce, lidé, kteří řeční na demonstracích Miliónu chvilek, lidé, kteří se klaní Bruselu a kteří už hledají spacáky, aby opět bránili naši Českou televizi. Lidé, kteří bezostyšně přejí smrt neoblíbenému politikovi, lidé, kteří pohrdají voliči těch stran, které prosazují jinou politiku než tu správnou.
Tohle výročí už patří jenom některým. A já mezi nimi nejsem.
Nevím, kdy se to stalo; myslím, že asi před dvěma lety. Tenkrát, když se začaly vyhazovat květiny od těch nesprávných (tedy ideologicky nepřijatelných) osob do odpadkových košů. A potom to pokračovalo loni, nechutnými výstupy na Národní třídě.
Za potlesku davu se určuje, kdo smí slavit a kdo ne. Kdo je dost dobrý na to, aby výročí oslavil.
Smutně jsem si to musela přiznat. Tohle výročí už patří jenom některým. A já mezi nimi nejsem.
Skvělé! Klobouk dolů.