Odkládám to už několik dnů, ale teď už to odkládat nechci: domnívám se, že je třeba decentně se zde zastat Matěje Stropnického, který si jako jeden z hlavních autorů výzvy Mír a spravedlnost vysloužil poněkud pejorativní označení mírový štváč.
Matěj Stropnický dostal za svou iniciativu lidově řečeno nakládačku – a já si myslím, že to není tak docela správné.
Výzvu jsem nepodepsala a rozhodně to neplánuji. Seznámila jsem se se všemi protiargumenty, které často ani žádnými argumenty nejsou a vystačí si s prostou rovnicí: vyhovět výzvě znamená předhodit Ukrajinu Rusku. Naprosto kritikům výzvy rozumím a jejich námitkám mohu dát do značné míry za pravdu. Nicméně nemyslím si, že věc je tak jednoduchá, že si výzva zaslouží jednověté odsouzení, a také si nemyslím, že její autoři chtějí v konečném důsledku vyhovět požadavkům agresora.
Předně, vůbec nepochybuji o autenticitě postojů pana Stropnického. Je prostě takový, toto je jeho způsob uvažování. Na své názory má právo, je dobře, že svou výzvu zformuloval, začal shánět podpisy a tímto způsobem vstoupil do veřejné diskuse. Je to dobře!
Válka se blíží k prvnímu roku svého trvání, zprávy z fronty jsou špatné a ještě horší, a pokud existují nějaké vyhlídky, tak na další tisíce lidí, kteří tam budou muset jít, na další utrpení a další nekončící množství zbraní.
V tuto chvíli pokládám za naši povinnost snažit se myslet mimo zavedené schéma. My prostě musíme přemýšlet o tom, jak z toho ven, a musíme alespoň v hlavě připustit i jiné způsoby řešení než další a další zbraně. I kdybychom potom věc uzavřeli tak, že jiné řešení v tuto chvíli není realizovatelné – možná to tak je, ale to nevíme, když jsme ho vůbec nepřipustili a jedeme pořád ve stejné myšlenkové lince jako v den prvního šoku.
Právníci to znají ze spisů, lékaři to znají z ordinací a platí to i v geopolitice: nikdy není řešení úplně jednoznačné, vždy je dobře podívat se na problém z jiné strany, poodstoupit, položit si provokativní otázky, potrápit mozek tím, o čem se mu strašně nechce přemýšlet. A myslím, že Matěji Stropnickému patří díky za to, že nás k tomu nutí.
Mimochodem, skoro v každé diskusi nám ta lepší část společnosti argumentuje vyspělými západními demokraciemi. Tyto vyspělé západní demokracie jsou schopny, pokud vím, diskusi o politice vůči válečnému konfliktu vést. Ano, nás ve střední a východní Evropě to pobuřuje, vnímáme to jako první krok ke zradě, já vím.
Ale to nic nemění na tom, že je někdy dobré z té zavřené krabice s jedním úzkým průzorem vykouknout. Ta krabice se podobá tanku.
