Když jsem byla malá, rodiče mi vyprávěli následující poučný příběh: U řeky se koupali lidé. Jeden mladík doplaval doprostřed a tam začal předstírat, že se topí.
Několik mužů naskákalo do řeky a vydalo se mu pomoci. Když byli v polovině cesty, začal se jim smát. Oni se vrátili na břeh. Ale jak se mladík smál, nalokal se vody a začal se topit doopravdy. Nikdo mu nevěřil, nikdo mu nepomohl.
Na tento příběh jsem si v posledních dnech mnohokrát vzpomněla. Vláda je v situaci toho hloupého kluka. Vzpomínáte si na jarní lockdown minulého roku?
Nakažení tu nebyli skoro žádní, přesto se nouzový stav opakovaně prodlužoval a skončil až 17. května. Například měsíc před tímto datem, tj. 17. dubna, bylo v celé zemi 116 pozitivně testovaných a 355 hospitalizovaných, týden před ukončením nouzového stavu 28 pozitivně testovaných a 167 hospitalizovaných. Přesto jsme po celé jaro poslouchali hysterické výstupy, proč je nouzový stav nutný, protože ochranné pomůcky, protože nemocnice, protože pracovní povinnost. Přitom se nedělo naprosto nic, co by vyhlášení nouzového stavu opravňovalo.
Marně někteří odborníci i komentátoři upozorňovali na nesmyslnou přepjatost tehdejších opatření. Obchody i provozovny služeb byly zavřené, také řada továren, děti nechodily do školy, všichni se povinně chovali jako nemocní a nosili roušky. A proč?
Na podzim nám bylo dáno poznat, jak vypadá skutečné šíření nemoci.
Vláda svůj kapitál nutnosti nouzového stavu dávno promarnila a společně s ní ti, kteří na jaře šířili paniku a strach. Veřejnost i politická reprezentace má – zcela oprávněně – dojem, že exekutiva bude volat po prodloužení nouzového stavu za jakékoliv situace a že někteří jedinci budou apokalyptickými vizemi strašit vždy. Není divu, že už jim to lidé nevěří. Už jim to totiž nechtějí věřit.
Á propos, ten chlapec z poučného příběhu se utopil.
