Je to právě rok, co byl v naší zemi oficiálně zjištěn první případ koronaviru. A ačkoliv nejsem příznivcem přirovnávání epidemie k válce, na chvíli tuto rétoriku přijmu.
Tak tedy, jaká byla strategie? A jaká taktika? Strategie boje s virem byla zvolena hned na začátku. Oficiálně se nazývala omezení mobility, fakticky se podobala známému pohádkovému úsloví obětujeme levé křídlo. Obětovány v zájmu celku tak byly celé skupiny obyvatelstva, zejména ty, které se nemohou nijak bránit, protože nemají žádné odbory, mocenský ani finanční vliv, postrádají tedy silnou vyjednávací pozici. Tato strategie byla zahalena do slov o solidaritě, což v praxi znamenalo, že solidární má být pouze ten, koho k tomu vláda určí. O solidaritě například státních úředníků nikdo ani na vteřinu neuvažoval. Pochopitelně, obětovat dobro někoho jiného namísto svého vlastního je vždy velice snadné.
Na jiné možné strategie, například léčením nemoci, se do značné míry rezignovalo, alespoň pokud nepokládáme za léčbu telefonický pokyn z ordinace Než sem půjdete, musíte na test, a jestli bude pozitivní, ani mi sem nechoďte, ležte doma a až vám bude špatně, zavolejte si sanitku.
Taktika
Jako taktika k prosazení přijaté strategie omezení mobility byla zvolena represe: nařízení, vymáhání, sankce, pokuty. Tato taktika se ukázala neúčinnou, neboť opatření byla tak rozsáhlá a zčásti tak nelogická, že jejich vymáhání, i vzhledem k velkému množství výjimek, bylo v praxi vyloučeno. Pokud jde o jinou možnou taktiku, například opatření doporučujícího charakteru, vláda se o to sice příležitostně snažila, nicméně odpovědní činitelé tuto cestu vždy neomylně zmařili tím, že doporučení (a dokonce i zákazy) sami vzápětí porušili. Za této situace se ukázaly oba možné způsoby prosazení strategických cílů, totiž represe a doporučení doprovázená vlastním příkladem a mravným chováním, neefektivními. Tímto způsobem došlo také k naprostému rozkladu morálky obyvatel a podlomení zbytku důvěry občanů ve stát. A tak jsme po roce tam, kde jsme. A nelze s tím dělat vůbec nic. Jsme u vakcinace.
Vakcinační geopolitika
Je zajímavé, jak se z vysloveně technické záležitosti – vakcínu co nejrychleji vyvinout, otestovat, schválit, koupit, distribuovat, naočkovat – stala záležitost politická. V posledních týdnech trochu s údivem sleduji vakcinační geopolitiku. Už je celkem zřejmé, že v poli poražených končí Evropská unie. Vzpomínám si na uštěpačné názory na brexit; Velká Británie nyní jistě hořce lituje, že nezůstala pod křídly Bruselu a není s dodávkami vakcín závislá na společných nákupech. Britové to tedy opravdu projeli. Skotsko to určitě bedlivě sleduje a užuž se chce odtrhnout, protože na vakcínách se pěkně ukázala vyjednávací síla a obchodní prozíravost mocné Evropské unie. A nejen to.
Odpůrci Putinova režimu deklarují, že by se nikdy nenechali očkovat vakcínou Sputnik. Nevím, nejsem odborník, ale podle mého názoru záleží mnohem více na typu vakcíny (Sputnik je zcela jiný typ vakcíny než například Pfizer) než na státě, kde byla vyrobena. Nicméně rozumím tomu, že pokud má někdo nedůvěru k nějakému státu, nebude mít důvěru ani k jeho vakcíně; to je logická úvaha.
Samozřejmě předpokládám, že se budou užívat jen látky schválené předepsaným procesem, ale to by měla být záležitost odborná, nikoliv politická. Stejnému – a stejně rychlému – řízení by měla vakcína podléhat bez ohledu na to, odkud je. Zohledňovat ve schvalovacím procesu politické důvody je podle mého názoru hrubá chyba, zejména v současné epidemiologické situaci. Nicméně už se stalo, z vakcín je politika. Škoda.
Ovšem, když jsem včera zahlédla reportážní záběry, jak na Slovensku vykládají spektakulárně z letadla obrovské krabice s nápisem Sputnik V, říkala jsem si, že ti, kdo dělají z vakcinace politiku, z toho asi radost nemají. Skoro to totiž vypadá, že to Vladimir Vladimirovič opět vyhrál.
