V březnu 2018 se v Panenských Břežanech našly krabice s filmovým záznamem tzv. procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského z roku 1952. Včera vysílala ČT2 dokument o tomto procesu, natočený s využitím nalezeného materiálu, nazvaný Kdo jinému jámu. Doufám, že dokumentů na toto téma vznikne více, protože je to nesmírně pozoruhodná, bolestná a poučná událost.
Proces byl dokonale zinscenovaný; je vlastně těžké uvěřit, že se díváme na justiční divadlo. Stále si musíme připomínat, že všechna ta doznání jsou do puntíku vylhaná. Slánský věrně pracoval pro stranu, takže jeho výpovědi, že ji „nesprávně směroval“, že „chtěl sloužit imperialistům“ a „zatáhnout Československo do třetí světové války“, jsou absolutně nesmyslné.
Mimochodem, tím se toto představení maličko liší od procesu s Miladou Horákovou. Ačkoliv šlo i v jejím případě o vynucená a nepravdivá doznání, určitý reálný podklad bychom v její činnosti vysledovali, neboť ona skutečně chtěla režimu odporovat a za tímto účelem navazovala nějaké kontakty. Rudolf Slánský byl oproti tomu zcela loajálním komunistou, o nějaké protistátní činnosti nelze v jeho případě vůbec hovořit.
Pro právníka je obtížné sledovat stoprocentní selhání všech složek justice, zejména pokud si uvědomíme, že se na něm museli podílet naši předchůdci, kteří získali vzdělání ještě v době první republiky. Proces je ovšem režírován do té míry, že už snad ani nelze hovořit o justici v pravém slova smyslu; účinkovali v něm jen herci poplatní režimu a ochotní hrát role, které jim předepsal. Je to hra na soud, která s opravdovým řízením nemá nic společného; odehrává se ale v reálných kulisách a gesta a slova jsou velmi věrohodně odpozorovaná ze skutečného života.
Frustrující role advokacie
Zvlášť frustrující je pro mne vědomí, že advokacie nestála nijak stranou této tragédie; čtrnáct obžalovaných hájilo celkem pět obhájců, velmi důkladně prověřených a stranicky spolehlivých. Nicméně i tak je pro mne zcela nepochopitelné, že se k této úloze propůjčili; snad to bylo důsledkem kombinace strachu a touhy po moci, zásluhách a funkcích?
Je bolestné a smutné sledovat všech čtrnáct obžalovaných, jak postupně přistupují k pultíku a sdělují, že trest přijímají a vzdávají se opravných prostředků.
Shledala jsem na tom jediné drobné pozitivum: připomenutí, že ačkoliv má naše justice své problémy, jsme nyní, po sedmdesáti letech, přece jen nekonečně dál, pokud jde o záruky spravedlivého procesu. (Otázka ovšem je, zda v tomto stavu vydržíme, zejména s ohledem na to, že útoky na základní atributy justice a advokacie některé parlamentní strany už zahájily.)
Myšlenkový zkrat
Srovnání obou procesů – s Rudolfem Slánským a Miladou Horákovou – svádí k myšlenkovému zkratu, že „Slánský si to zasloužil“, neboť se stal obětí režimu, který sám pomáhal vybudovat a na jehož represích se jako čelný představitel KSČ aktivně podílel. Nemyslím, že je tato úvaha správná.
Justiční vražda je pořád justiční vražda; navíc zde to z výše uvedených důvodů byla spíše „vražda“ než „justiční“. Vrazi Rudolfa Slánského nejednali z jakkoliv omluvitelných pohnutek, například aby zabránili další tyranii. Jejich konání bylo vedeno jen mocenskými zájmy a touhou vyhovět Stalinovi, patrně také antisemitismem, ale rozhodně ničím, co bychom mohli alespoň náznakem považovat za polehčující okolnost.
V závěru dokumentu to ostatně pravdivě zaznívá: Slánský odpovídal za hrozné zločiny, měl by být souzen v každém režimu. Ale má být souzen za to, co spáchal.
* * *
Popel ze spálených těl všech jedenácti popravených mužů byl rozsypán na silnici. Tehdy totiž mrzlo.
