Každý s napětím očekává zítřejší hlasování o prodloužení nouzového stavu. Premiér to má nahnuté. Opětovnou podporu mu komunisté odmítli a nikdo jiný z opozice se k této odpovědnosti otevřeně nepřihlásil. Andrej Babiš sice ví, že slibem nezarmoutí, ale to po několika zkušenostech vědí i ostatní, a tak se do spolupráce s ním nehrnou. Nikdo nechce vypadat jako hlupák, který sedl premiérovi na lep.
Ten má mimo jiné starost i s dodávkami vakcín, a tak se nechal slyšet, ať nouzový stav vyjedná ministr zdravotnictví Blatný. Neexistuje asi lepší důkaz premiérovy povahy: V krizi hodit odpovědnost na někoho jiného. Tento způsob zvolil už několikrát a vždy mu přinesl plody. Lze tedy předpokládat, že i teď má připraveny strategie, jak se zachovat v případě, že nouzový stav znovu neprojde.
Na rozdíl od Jana Hamáčka, který se stylizuje do role zlého policajta a volební preference své strany táhne dolů, Andrej Babiš na to jde chytřeji. Pokud pro nouzový stav nesežene podporu, vyjde z toho opět jako vítěz: On bude ten, kdo chtěl zachránit tisíce (třeba i mrtvých), a oni budou ti zlí, kteří mají na svědomí lidské životy! Celé týdny a měsíce tak pojede kampaň, v jejímž čele bude ušlechtilý strýček Babiš proti vrahům z opozice. A kdo myslíte, že po této masírce ve volbách na podzim slízne nejvíc smetany?
Covid zabíjí, o tom není pochyb. Zdravotnictví se nachází v krizi, o tom taky není pochyb. Panuje chaos, nemocnice nestíhají, personál chybí a ten stávající je přetížen.
Nelze však opomíjet životy zdravých lidí, podnikatelů a živnostníků, lidí v existenční krizi, dětí, které se už měsíce vzdělávají doma a jejich vyčerpaných rodičů. Primárně tady vláda od počátku selhala. Tady nechala lidi na holičkách. Nedokázala jim poskytnout adekvátní finanční kompenzace ani naději. Pod tlakem lidé propadají depresím a úzkostem, někteří už si vzali život.
I mezi necoviďáky je a bude mnoho obětí. Nemocné zabila nemoc. Ty ostatní má na svědomí vláda. V tomhle ohledu tedy nemá opozici co vyčítat, bohužel. Politická diskuse si vzala za argument lidské životy. Smutné. Naši republiku to řadí někam na okraj civilizovaného světa. Na jedné straně stojí frustrovaní zdravotníci – zcela právem, na druhé straně frustrovaní občané, kteří chtějí zpět svoje živobytí – taky zcela právem.
Vláda se tváří, jako by společenskou rozpolcenost neviděla. Místo vysvětlování a pozitivní motivace ji naopak podle hesla „rozděl a panuj“ chce ještě podpořit udáváním a represemi. Kam jsme se to dostali? Má smysl dál podporovat vládu neschopných? Uvidíme, jestli zítra někdo podlehne.
