Není to asi ten nejlepší příměr, ale přesto jej zkusím použít. Poměr mladých (i starších) lidí na konci 40. a v 50. letech minulého století ke komunismu byl trojí: někteří tomu nepropadli vůbec, třeba proto, že měli z rodiny dostatečné informace o povaze této ideologie, nebo se během svého vzdělávání či cestování už seznámili s jejími důsledky. Druhá, nepříliš početná skupina lidí tomu propadla a nikdy tuto ideologii neopustila, zemřeli jako kovaní komunisté. A potom byla třetí skupina, ta, která postupně procitla.
Dost podobné mi to připadá dnes, kdy je společnost rozdělena na dvě skupiny. Tou první jsou lidé kteří sami sebe pokládají za demokraty. Nesnáší komunisty (aniž se zatěžují identifikací, kdo to vlastně přesně je), mají averzi vůči Andreji Babišovi, stydí se za prezidenta, volí strany tzv. demobloku. Vyvěšují tibetské vlajky, věří České televizi a lámou si hlavu, jak podpořit zahraniční revoluce vůči všem těm zlým diktátorům.
Znovu povinně obdivujeme nedostižné vzory, znovu dbáme na ideologicky čisté vyjadřování.
Druhou skupinu tvoří přirozeně ti, kteří to vidí odlišně – a ty nazýváme všelijakými ošklivými slovy. Je jasné, že to nejsou demokraté, ačkoliv nikdo vlastně nikdy nevysvětlí proč.
Tiše a z odstupu pozoruji, jak ta první skupina postupně prochází právě tím procitnutím. Je to pozvolné a nikdy to není tak, že by se člověk ráno probudil, plácl se do čela a prohlásil: Jak jsem tomu mohl věřit? Takhle to rozhodně není.
Těžko postižitelné detaily
Stačí k tomu jen zdánlivé maličkosti, těžko postižitelné detaily, jeden ke druhému se sbírají a skládají se jako kamínky na cestě k pochybnostem. Transparentní spolky mají netransparentní financování, protikorupční bojovníci se změnili na udavače a ani tomu, kdo má plná ústa Masaryka a Horákové, nevadí nenávistné štvanice, pokud směřují proti názorovým oponentům.
A občan najednou vidí, že odkazu jím dojemně prožívané listopadové revoluce se chopili v lepším případě užvanění, v horším bezcharakterní politici, jimž jde stejně jen o to, aby se udrželi ve funkcích, a jejichž hlavním rysem je nenávist vůči těm, kdo vyhrávají volby. A vůči těm, kdo to vítězství umožňují, tedy hloupým voličům.
Když přijdou otázky
Přijdou otázky, jestli je to všechno tak, jak ti politici schovaní za Havlovým obrazem říkají? Jak je možné, že jejich rétorika se tak moc podobá tomu, co známe z dob minulých? Znovu tu jsou váleční štváči, znovu povinně obdivujeme nedostižné vzory, znovu dbáme na ideologicky čisté vyjadřování. Od oficiální, veřejnoprávní linie se nelze odchýlit, a kdo to učiní, ocitne se na seznamech. Ano, máme už také seznamy štvavých vysílaček a veřejných nepřátel. Máme ideové zločiny, které je policie připravena stíhat. Zase přijdou domovní prohlídky a procesy s těmi, kdo ideologicky selhali.
A někde na té cestě se i ten největší zastánce všech těch sametově listopadových, demokratických, liberálních hodnot jednoho dne zeptá sám sebe: takhle jsem to chtěl?
