Koronavirus opanoval prostor s takovou razancí, že se mi nedaří od něj odpoutat myšlenky. Veřejná diskuse se dostala do zrychlených obrátek a je velice obtížné se v ní orientovat. Přesto to ještě jednou zkusím.
Především, měli bychom začít důsledně rozlišovat, kdo za co nese odpovědnost. Je úplně zbytečné snažit se nalézt viníka současné situace. Tím, čím jsme měli projít v březnu a v dubnu, procházíme nyní.
Nemoc se šíří v nějaké křivce a je evidentní, že se tomu, abychom jí prošli, nelze vyhnout; nevyhnula se tomu dosud žádná země s dostatečně vyvinutým zdravotnictvím, které je schopno virus detekovat. Když za obrovských nákladů všechno zdusíme, nemoc počká za rohem a přijde se vyřádit potom.
Nevím, proč litovat, že jsme v létě nenosili roušky a žili víceméně normálně. V létě tady bylo nakažených minimum, nebo se o nich nevědělo. Ať tak či tak, v létě nebyla opatření nutná.
Politická rozhodnutí nemohou být opřena o názor jednoho, byť jakkoliv erudovaného odborníka, který vidí jen svůj obor.
To, k jakým opatřením bude přistoupeno, je politickým rozhodnutím. Rozumějme tomu dobře: každý vnímá situaci ze svého pohledu. Epidemiolog vidí nějakou epidemii (byť podle čísel to má k epidemii daleko, ale budiž). Lékař vidí kapacity nemocnic, ochranu personálu a nutnost zachovat postupy lege artis. Ekonom vidí náklady. Právník vidí zákonné možnosti, jak omezit určitá práva. Politik ale musí chápat věci v širších souvislostech: zastavení ekonomiky s sebou nese nějaké náklady, kdo je zaplatí?
Máme právo omezit zdravé, aby nebyli třeba v budoucnu nemocní? Politická rozhodnutí nemohou být opřena o názor jednoho, byť jakkoliv erudovaného odborníka, který vidí jen svůj obor. Musí být výsledkem konsensu a zvážení různých zájmů. Proto se nelze divit, že v určitém okamžiku převáží určité zájmy, které vedou k určitému rozhodnutí (březen – nouzový stav), zatímco nyní vychází ta rovnice jinak (víme toho přece jen více, kapacity známe, náklady lockdownu také).
Je rozhodně správné, když se se zdravotním problémem bojuje v nemocnicích a nikoliv například nouzovým stavem a vybíráním pokut. K boji s nemocemi jsou povoláni zdravotníci. Boj s virem opravdu není úlohou ministra vnitra. Je ten virus snad nějaký zločinec? Není. Proč by se do toho měl Jan „Honza“ Hamáček vůbec plést? Jak asi může pomoci s léčením nemocných? Nijak.
Zlehčovat nemoc je stejně špatné jako šířit paniku. Ve stavu paniky nelze žít trvale. Právě šíření neadekvátní paniky vede k opačnému efektu, podporuje konspirační teorie a lidé začínají opatření odmítat. Podporujte paniku z koronaviru a za chvíli tady máte národ lidí, kteří na žádný koronavirus nevěří.
