Pokud jsme si ještě před rokem mysleli, že je společnost rozdělená, dnes na tu dobu můžeme vzpomínat jako na „staré dobré časy.“ To, co se vytvořilo s nástupem koronaviru, nás totiž dokázalo rozložit efektivněji než Miloš Zeman s Andrejem Babišem dohromady.
Na jaře to ještě nebylo tak hrozné. Většina se bála. Nikdo nevěděl, co se děje, jak moc je virus infekční a smrtící. Nosit roušku bylo in, lidi se hecovali, kdo ji bude mít hezčí a nápaditější. Lidská tvořivost si vždy cestu najde… Během léta nám otrnulo, život jakoby se vracel do starých kolejí. Slýchali jsme sice upozornění, že na podzim se problém opět vynoří, ale to se jevilo jako vzdálená budoucnost, kterou není nutno se zabývat. A tak se tím nezabývali občané a bohužel evidentně ani vláda. Lidská pohodlnost si vždy cestu najde…
Když pak přišlo opětovné zpřísňování, obavy a solidarita z jara byly tytam. Společnost se začala zajímavě dělit. Lidé z dosud stejného tábora se dokážou rozhádat kvůli jednomu viru. A hlavně kvůli rouškám. Napadlo by nás před rokem něco takového?
Jsme svědkem situace, která tady nikdy v takovém rozsahu nebyla: zdravotní problém se snoubí s problémem politickým. Nelze mít názor na jedno, aniž byste neměli názor na druhé. Vznikají tak zajímavé kombinace: Podporovatelé/odmítači roušek se rekrutují z řad sympatizantů vlády, i z řad zastánců opozice. Mnohé rouškoskeptiky zanechal poslední prezidentův projev v rozčarování – i on? A naopak bylo i dost těch, kdo poprvé uznali, že Zeman mluví rozumně. A tak často můžeme vidět, jak se ti, kdo si dřív politicky notovali, teď nemohou ani cítit, zato někdejší odpůrci se v názoru na vládní opatření shodnou.
Nemusel přijít politický puč, aby se náš svět změnil. Stačí lockdown a kus látky.
Lidé si navzájem nadávají do sobců a hysteriků, do fašistů a konspirátorů. Jedni by se nejraději zavřeli do dobrovolné karantény v přesvědčení, že dělají dobrou věc. Jiní vpochodují na Staromák a bijí se za svobodu také v přesvědčení, že dělají dobrou věc. Lidská touha po sebevyjádření si vždy cestu najde…
Znáte to přísloví, když se dva perou, třetí se směje? Napadlo vás někdy použít ho jako nadpis dnešní doby? Ti zvídavější by mohli jít ještě dál a zeptat se kdo se směje?
Nechci přisuzovat našim voleným zástupcům žádné postranní úmysly. Samozřejmě věřím, že pracují dnem i nocí, aby tuto republiku vytáhli z bryndy, do které ji sami ponořili. Jistě není pochyb, že je to skutečně tak vážné, jak nám prezentují ustarané tváře na tiskových konferencích. Jistě je nezbytné, aby se uzavřely školy. Jistě je důležité, aby se informovalo o počtu nakažených, a vůbec není zavádějící, že těch vážně nemocných je jen zlomek! Nikdo na tom nechce vydělat! Nikdo nechce potopit ekonomiku! Nikdo určitě nepomyslel, že zkrachovalé podniky, hotely a restaurace lze potom za hubičku koupit… A nikdo nemá v úmyslu dělat si nad bitevní vřavou vlastní politiku po vzoru rozděl a panuj. Určitě žádný politik nečetl Machiavelliho…
Přiznám se, že nejen v oblasti koronaviru, ale i obecně, patřím mezi skeptiky. Vládní nařízení však respektuji a roušky nosím. Nejsem lékař ani biolog, přiznávám, že nemocím nerozumím, takže se do odborných debat o viru moc nepouštím. Mým zájmem jsou sociální vědy a psychologie. Na naši koronavirovou situaci se lze dívat i touto optikou. A ta není o nic méně zajímavá než debata promořit/nepromořit…
V každé učebnici sociální psychologie se dozvíte, jak snadné je lidi rozdělit. Stačí zaútočit na jejich přesvědčení, použít pár propagandistických úderných sdělení, vzít jim něco, co je jim drahé, vytvořit nepřítele, a už to jede. Člověk je ovladatelná bytost, která podléhá nejrůznějším psychologickým klamům. Bohužel někdy podlehne na úkor zdravého rozumu, osobní svobody i života.
Známe přece ty stockholmské syndromy, falešná dilemata a stádní efekty… A kdo nezná, tomu by možná prospělo místo napadání a nadávání zjistit, o co jde. Třeba se pak přestaneme prát i bát, a pochopíme, že ve skutečnosti jsme všichni na jedné lodi. Že chceme žít, dýchat, cestovat, stýkat se s přáteli, ale každý z nás chce k tomu dojít rozdílně – někdo poslušností, jiný rebelií.
Říká se, že krize je příležitost. Možná je tedy tato krize příležitostí k poznání nás samých a světa, ve kterém žijeme. Zjistíme, že nejsme tak dokonalí, nemanipulovatelní a vševědoucí, jak si myslíme. Že nežijeme v ideálním a spravedlivém světě, kde to s námi všechny autority myslí jen dobře. Že většina nemusí mít vždycky pravdu. Že máme zkreslené představy o druhých i o sobě… Ti, kdo vrtí rouškami a vytvářejí společenský zmatek totiž tohle pravděpodobně už dávno vědí. Proč jim dávat takovou výhodu? Proč se nechat vhánět do bojů a nenávisti?
Nezbývá než doufat, že lidský rozum si i přesto cestu najde.
