Nemusím mít v lásce prezidenta Zemana, dokonce mohu mít zcela odlišný názor na to, jak se chovat během rozhovoru k redaktorce, byť by se mohla ptát kvalifikovaněji. Mám i jako advokát zcela zásadní výhradu k jednomu jeho konkrétnímu rozhodnutí a k dopadům tohoto rozhodnutí, třebaže se o něm logicky nepíše. Přes to všechno mi však připadají některé výstupy různých komentátorů či politiků k prezidentovým závěrům dosti odvážné.
Politička Miroslava Němcová (ODS) píše:
Miloš Zeman tvrdí, že existují dvě verze vyšetřování. Neodborná manipulace s výbušninami, nebo akce cizí rozvědky. Není to pravda. S verzí neodborného zacházení s výbušninami se pracovalo do roku 2015, potom již ne. Kromě manipulace s fakty tak prezident popřel informace vlády. Ta sdělila jedinou verzi – teroristický útok specialistů ruské vojenské tajné služby GRÚ na našem území. O společném postupu vlády a prezidenta tedy nemůže být řeč. To nás nesmírně poškozuje na mezinárodní scéně. Česká republika nemluví jedním hlasem. Jak se za nás mají postavit naši spojenci? Tato část prezidentovy řeči byla projevem vazalství k Moskvě.
Více verzí
Má reakce? Více verzí v trestním řízení musí logicky existovat vždy až do doby, než je prokázán trestný čin a pachatel soudem pravomocně usvědčen. To neznamená, že některá z těchto verzí není více pravděpodobná. Přesto i v hlavním líčení se i tato „jediná“ verze prověřuje a výsledek trestního řízení často dopadne zcela jinak, než se zdá ze začátku.
I když můžeme být o něčem přesvědčeni – a to platí i o orgánech činných v trestním řízení –, je běžnou praxí, že dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by vinen byl. Nelžou-li naše sdělovací prostředky a politici, pak v konkrétním případě jsme dokonce v situaci, že se proti konkrétní osobě ani trestní řízení nevede.
Takže pokud někdo hovoří o více verzích, má logicky pravdu. Dokonce má pravdu i tehdy, když hovoří o dvou verzích, byť přísně vzato jich je samozřejmě více, byť dvě z nich se mohou zdát pravděpodobnější než jiné. Dokud některá z nich není vyvrácena, musí se zohledňovat.
Pakliže někdo hovoří o jedné verzi, má zdánlivě nelogicky taktéž pravdu. V tomto druhém případě jde o verzi, která se jeví jako nejpravděpodobnější, je nejvíce zkoumaná, ale ještě neprošla přezkumem u nezávislého soudu. Jestliže by to bylo jinak a bez ohledu na to, že se nekonal soud, by platila verze tajných služeb, policie, státního zástupce, novinářů či kohokoliv jiného, pak bychom nežili v právním státě. Česká republika je přitom podle Ústavy svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) popírá stanovisko premiéra Andreje Babiše (za ANO) a ministra vnitra Jana Hamáčka (za ČSSD) a tvrdí, že vyšetřovacích verzí výbuchu muničního skladu ve Vrběticích je dokonce více než dvě, jak zmiňoval ve svém projevu v televizi prezident Miloš Zeman. K tomuto závěru prý došla po prostudování zprávy BIS, píše server Novinky.cz. „Myslím, že jsem měla velmi obdobný názor jako pan prezident, aniž jsme se vůbec stihli domluvit, protože já jsem ten názor říkala první. Poté, co nám tam byla předložena ta zpráva BIS. Podotýkám, že jsem viděla jenom zprávu BIS, do živého spisu nikdo nemáme přístup, takže nemohu vědět, co se tam odehrává. Ale měla jsem stejný názor jako pan prezident,“ řekla Benešová.
Co mne opravdu štve
Při zohlednění výše uvedeného je teroristický útok specialistů ruské vojenské tajné služby GRÚ na našem území možný a je nutno jej zkoumat a prokazovat. Nelze se spoléhat na to, co někdo tvrdí. Sama skutečnost, že někdo někde možná byl, nestačí. Je nezbytné prokázat, zda zde něco protiprávního udělal.
V této souvislosti mne vysloveně štve, že doposud zřejmě nebylo zahájeno trestní stíhání kohokoliv. Pakliže je závažné podezření, že to byli cizí agenti, ať je státní zástupce stíhá a vymáhá škodu. Padni, komu padni.
Trestní řád upravuje postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.
Trestní stíhání je důležité nejenom pro rodiny zemřelých, ale i pro nás všechny, abychom skutečně mohli vědět, co se stalo. Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v zákoně.
Jeho význam je však důležitý i v případě, že by řízení probíhalo bez účasti veřejnosti, a to dokonce i za situace, kdyby se stíhaní nedostavili či uprchli, když podle § 302 a následujících trestního řádu lze konat jako proti uprchlému řízení proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci. Nebyl-li mu obhájce zvolen (§ 37 odst. 1), je třeba ho ustanovit.
Podle § 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, jde-li o řízení proti uprchlému. Dojde-li k zahájení trestního stíhání, nepochybuji, že případně státem ustanovený obhájce bude předávat příslušné kopie spisu svým klientům, a to například i poštou. Stíhaný má právo důkazy proti sobě znát. Dá se předpokládat, že v takovém případě obvinění budou důkazy velmi podrobně zkoumat a že se veřejnost dozví, co se skutečně stalo. Pokud trestní stíhání není zahájeno, mohou o to víc vznikat fámy a zpochybňování důkazů, než kdyby stíhání zahájeno bylo a jen se čekalo, co se dále objeví.
Je-li pravda, že důkazy byly známé již před několika lety, tak nezahájení trestního stíhání je pro mne zarážející.
Detektor lži
Politička Miroslava Němcová dále uvádí:
Miloš Zeman oznámil, že se jeden ze svědků odmítl podrobit vyšetření na detektoru lži. Právní zástupce dotčeného to popírá: „Plně souhlasíme, aby vyšetření na detektoru lži provedla jakákoli bezpečnostní služba, např. BIS, máme důvěru v její objektivitu.” BIS dokázala citlivé informace ochránit, prezident ne. Ve svém projevu něco vyzradil, něco zatajil se záměrem vše rozmělnit, diskreditovat a ohrozit další vyšetřování.
A opět má reakce: Je hezké, když se tvrdí, že není pravda, že se jeden ze svědků odmítl podrobit vyšetření na detektoru lži. Toto tvrzení je totiž pravdivé i nepravdivé zároveň.
Expert z kriminalistického ústavu v minulosti uvedl: „Baterie otázek obsahuje jednak neutrální otázky, na které vyšetřovaný odpovídá ano/ne, a pak tzv. kritické otázky, které se v průběhu celého vyšetření mohou mnohonásobně opakovat v různých obměnách. Přístroj pak snímá skrze čtyři kontaktní body (dva prsty, hrudník, pas, paže) fyziologické reakce vyšetřovaného. Na začátku ten člověk není úplně v klidu, je nervózní. Ale pokud se ty otázky během tří hodin opakují, tak se nervozita uklidní a snímají se zejména reakce na kritické otázky.“
V tisku bylo i uvedeno, že veškeré otázky, které jsou v průběhu vyšetření kladeny, si dotyčná osoba může předem prostudovat. To má podle Strause dva zásadní významy. Vyšetřovaný jednak ví, že na každou otázku může odpovědět ano/ne, a není tak možné, aby se v ostrém dotazování vymlouval na neporozumění otázce. Navíc pokud případný pachatel něco zatajuje, tak dobře ví, kdy přijde jeho kritická otázka. „Všechny ty funkce gradují a postupně se zvyšují. Po té otázce pak padají dolů. Otázka se může v nějaké podobě opakovat padesátkrát,“ přibližuje ředitel ústavu.
Porovnejme si obecný postup s tím, jak tisk cituje právníka společnosti Imex-Group:
Pokud to policie bude tvrdit, tak předložíme doklady, já osobně jsem psal, že souhlasíme s detektorem. Měli jsme pouze dvě podmínky, že nezávisle na té zkoumané osobě tato dopředu nebude vědět otázky, ale ty otázky budou předloženy nezávislé kontrole, jestli neobsahují i dotazy k věcem, které nesouvisejí s vyšetřováním. To znamená, aby se detektorem nezjišťovaly nějaké citlivé politické nebo jiné otázky, uvedl právní zástupce Ondruš tím, že dalším požadavkem je, aby u vyšetření na detektoru byla přítomná nezávislá osoba, která zkontroluje, že průběh je standardní.
Jinými slovy, neuskuteční se předchozí seznámení s otázkami a nebudou tam zřejmě nezávislé otázky. Neodmítnutí detektoru je tak podobné, jako kdyby muž souhlasil s tím, že se stane otcem dítěte, pokud žena bude i nadále pannou.
Někdo by to nazval odmítnutím možnosti stát se otcem, jiný by řekl popravdě, že muž toto neodmítl. Co je přesnější vyjádření o odmítnutí, či neodmítnutí detektoru, ať si každý vyhodnotí sám. Představa, že tajná služba provádí vyšetření na detektoru lži u někoho jiného než maximálně u vlastních příslušníků, je úsměvná. Žádný právní předpis ji k tomu neopravňuje. Ale výzva, ať to udělá, zní hezky.
Velitel policie?
Politička Miroslava Němcová rovněž konstatuje:
Neznalost vlastních kompetencí: Miloš Zeman v projevu řekl: „Přeji si, jako vrchní velitel ozbrojených sil, kam policie ČR nepochybně patří ….“ Je to přinejmenším neznalost. Do prezidentových kompetencí řízení Policie nespadá. Policie ČR je podřízena ministerstvu vnitra. Policejního prezidenta nejmenuje prezident země, ale ministr vnitra, jemuž se za činnost policie policejní prezident také zodpovídá. Činnost ministerstva vnitra kontroluje sněmovní výbor pro bezpečnost nikoli kancelář prezidenta republiky.
Má reakce: Ani zde to však není zcela stoprocentní.
Naše Ústava nabyla účinnosti dnem 1. ledna 1993. Tehdy bylo v článku 63 odst. 1 Ústavy napsáno, že prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. Definice ozbrojených sil, na kterou se někteří odvolávají – že ozbrojené síly se člení na Armádu ČR, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž –, vychází ze zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky.
V době vzniku Ústavy pak platil zákon č. 92/1949 Sb., branný zákon, který v té době stanovil: 1) Ozbrojené síly tvoří vojsko (odstavec 2) jako jejich základ a veřejné ozbrojené sbory, které určí vláda, části těchto sborů nebo jednotliví jejich příslušníci, pokud podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů podléhají vojenskému velení; v době mimořádných opatření podle tohoto zákona (§ 46 až 50) po příslušném povolání (§ 46, odst. 2) též veřejné ochranné sbory určené zvláštními předpisy, jejich části nebo jednotliví příslušníci a jednotky složené z těchto osob, jakož i osoby povolané k osobním úkonům pro potřeby ozbrojených sil (§ 45).
Jinými slovy, v době vzniku Ústavy tak v určitých případech Policie ČR spadala či mohla spadat pod prezidenta. Prezident může zastávat stanovisko, že později vzniklý běžný zákon nemůže omezovat pravomoc prezidenta danou Ústavou.
Osobně se však domnívám, že šlo o špatně použitý výraz. Pokud by použil výraz Policie v České republice, bylo by to přesnější, byť ne zcela přesné. Takto by totiž jeho vyjádření zahrnovalo i Vojenskou policii, která mj. působí vůči osobám, které jsou podezřelé, že spáchaly nebo páchají trestné činy nebo přestupky proti vojákům ve vojenském objektu nebo prostoru, kde ozbrojené síly plní své úkoly. Zda jsou důvody pro zapojení vojenské policie, pro nedostatek relevantních údajů nemohu posuzovat, ale vyloučené to není.
Ústavní puč
Politička Miroslava Němcová závěrem tvrdí:
Ústavní puč: Miloš Zeman vyhrožoval poslancům. Řekl, že kdyby se rozhodli rozpustit sněmovnu a vyvolat tak předčasné volby, on to překazí. Tvrdí, že rozpustit sněmovnu může, ale nemusí. Není to pravda. Experti na ústavní právo upozorňují na čl. 35 Ústavy. Ten má tři odstavce. Podle prvního prezident ve vyjmenovaných situacích písmena a – d) sněmovnu rozpustit může, je tam prostor pro jeho uvážení. Odstavec 2 (a o tom je řeč) nedává prezidentovi možnost vlastní úvahy. Naopak konstatuje, že prezident sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců, tedy 120. Právníci dodávají, že by tak měl učinit bez prodlení. Pokud prezident plánuje něco jiného, šlo by o ústavní puč. Ostatně v roce 2013 sněmovnu neprodleně rozpustil, teď tvrdí opak. S ohledem na uvedené příklady musíme posuzovat důvěryhodnost všech prezidentových vyjádření.
Má poslední reakce na političčina slova? Pokud se hovoří o ústavním puči, tak důležité je to, co se dělá, a ne to, co se říká při odpovědi na nečekanou otázku. V praxi se běžně stane, že si člověk něco myslí, ale když se seznámí s podklady, změní názor. Dovozovat z neprověřeného názoru závěr o puči je dosti odvážné.
Z toho, co čteme o celé věci, si pak prozatím nemůžeme udělat komplexní názor, byť můžeme mít vážné podezření. Nekvalifikované argumenty pak celou záležitost ještě více zatemňují. Proto si skutečně upřímně přeji zahájení trestního stíhání. Ať spravedlnost zvítězí.
