Mikuláš Minář, protagonista spolku Milión chvilek pro demokracii, nebyl dlouho vidět. Dnes, symbolicky 28.9., v Den české státnosti, se však znovu objevil na scéně. Ve svém prohlášení uvedl, že „stav politiky se stále zhoršuje, a pokud se v příštím roce zásadně nezmění současné společenské a politické trendy, čeká naši zemi i Milión chvilek velký úpadek.“
Připomněl, co lidem slíbil: „Udělám všechno, co bude v mých silách, abychom na podzim 2021 všichni mohli oslavit vítězství silné pozitivní alternativy k současnému politickému marasmu.“ Po několika dalších vzletných větách, které znějí jako z příručky Spasitelem snadno a rychle prohlásil, že se k 5.10. definitivně rozhodne, zda do politiky vstoupí. Inu, smysl pro drama tomuto studentovi opravdu nechybí.
Při pohledu na dosavadní působení Miliónu chvilek by snad člověka s bujnou fantazií i napadlo, jestli to není produkt geniálního marketéra s úkolem zvyšovat premiérovu popularitu. Kdyby Babiš Mináře neměl, musel by si ho vymyslet: Věčné poukazování na problémy předsedy vlády ani skandalizace jeho „aňáckých“ kolegů na voliče totiž negativně nezapůsobilo. Preference naopak stoupaly, čím víc se na Andreje Babiše útočilo. Demonstrace Miliónu chvilek dokázaly republiku vzrušit na několik týdnů, možná měsíců, ale pak se většina vrátila ke svým obyčejným životům. Pokud si tedy někdo neudělal z aktivismu zaměstnání na plný úvazek…
Nebezpečný zásah Babišovi uštědřila až koronavirová krize. Volební preference klesly pod 30 procent, za což mohou zřejmě chaotické kroky vlády a nepopulární bezpečnostní opatření. Jen se tím však potvrdilo, že soukromé záležitosti Andreje Babiše většinu lidí nezajímají. Lidi zajímá praktická politika, kroky, které mají dopad na jejich konkrétní život.
Žáby na prameni
Jak prakticky dokáže voliče oslovit Minář? Jak chce oslovit zvlášť tu část, kterou nedokázala přesvědčit ani dosavadní opozice?
Jako člověk, který má možnost do politiky trochu nahlížet, vidím, jak složité je v tradičních stranách cokoli prosadit. Můžete mít sebelepší nápad, můžete mít sebelepší vystupování a tah na bránu, ale když tam sedí žáby na prameni (rozuměj: staré struktury, neschopné i všehoschopné figurky, kmotři, političtí dinosauři a zkostnatělí byrokrati), nemáte šanci.
Myslím, že přesně tohle se stalo Minářovi. Všichni si asi pamatujeme, jak ještě nedávno obrážel schůzky s vrcholnými opozičními zástupci z řad ODS, TOP 09 a STAN. Vypadalo to, že je ruka téměř v rukávě.
I když nevím, co Mináře vedlo k tomu, že se nakonec rozhodl jít sám, mohu se jen domnívat, že tlaky tradičních stran vykonaly své. Minář byl pro ně dobrým partnerem, když se aktivisticky promenádoval po náměstích, ale jakmile jim začal fušovat do řemesla, ukázaly mu, jak se politika hraje. Možná ucítil, že mimo okruh svých podporovatelů už není tak adorovaný, že bude muset přistoupit na kompromisy a nedělat si vše po svém.
Nelze taky upřít, že Minář osobité charisma má, je to mladá svěží krev, a to starým politickým strukturám mohlo nahnat strach. Kdoví.
„Zklamání v tzv. „demobloku“
Sám Minář okolnosti svého rozhodnutí nerozváděl, jen uvedl, že „pokud se má něco změnit, je naprosto nutné oslovit i tu část voličů, kterou současná opozice oslovit nedokáže.“
Pokud Minář narazil na osobní motivace a nabubřelá ega opozičních politiků, je potom z jeho úhlu pohledu opravdu lepší založit vlastní hnutí. Nikdo vám do toho nemluví, můžete důležité posty obsadit vlastními lidmi, máte větší přehled než jako předseda tradiční strany, kde jsou už karty rozdány, a kterou založil kdosi před vámi…
Jelikož patřím k těm, kdo Minářovi vyčítali, že jen kritizuje, tento jeho krok kvituji. A zcela škodolibě mě těší, že mohu pozorovat neklid, zděšení a zklamání v tzv. „demobloku.“ Když jsem si dovolila před pár měsíci vyjádřit názor, že Minářovi zachutnala moc a že se u něj může projevit syndrom spasitele, málem mě lidi ukamenovali. Teď se možná jen překvapeně sami sebe ptají, jestli si nehřáli na prsou hada.
Pokud chcete jakoukoli organizaci rozložit, tady vidíte, že nejlíp ji rozložíte zevnitř. Důkazem budiž fakt, že Minářovo prohlášení se podle ohlasů na sociálních sítích nelíbí stovkám jeho dosavadních stoupenců. Dá se předpokládat, že pokud skutečně založí vlastní hnutí, ještě víc rozdrolí opozici. Ta si potom o vítězství ve sněmovních volbách může nechat jenom zdát.
„Nezapomenutelná jízda“
Minář ve svém prohlášení říká „Chci se pokusit o zázrak.“ Zázraky se možná dějí na stránkách Bible, kterou Minář coby někdejší student teologie určitě dobře zná, ale ne v reálném světě. Teatrální prohlášení pak zabíjí poslední věta: „Věřím, že to bude nezapomenutelná jízda.“ Možná jsem moc konzervativní, ale působí to, jako by nás Minář lákal na pouťovou atrakci místo zodpovědného a rozvážného směřování naší země – na což chvilkaři vždy apelovali ostošest.
Václav Havel řekl, že „v demokracii je třeba, aby se v ní angažovali všichni.“ To je krásná myšlenka s hořkým koncem. Často totiž „angažování všech“ vypadá jako jedna velká bitva.
Musí pak přijít silný vůdce, který nastolí (aspoň naoko) pořádek a všechny převálcuje. Asi všichni tušíme, že Minář to není. I tak mu však pogratulujme, že konečně sebral odvahu jít s kůží na trh. Ale měli bychom ještě víc pogratulovat Andreji Babišovi, protože s touhle opoziční patlanicí má příští rok opět vítězství v kapse.
