KOLÁŽ: PPM

Aktem války si Rusové chtěli připravit půdu, aby si vymohli odpovídající pozici ve světovém systému

Měli bychom bojovat hlavně za to, aby se lokální konflikty nezměnily ve válku světovou.

Nehovoříme-li o příliš vzdáleném východu, ale o Rusku, spatřuji zvláštní hybridní experiment, jenž se tam uskutečňuje od roku 1999.

studovna
Rubrika Studovna přináší zejména kvalitní eseje, vědecké, literární či filosofické texty
s různorodou tematikou.

Jde mi hlavně o jeho analýzu, která by měla předcházet hodnocení. Často nejprve hodnotíme, poté analyzujeme, ale to si jenom potvrzujeme výchozí hodnocení. Pak nedokážeme pochopit, co se děje a uchylujeme se k výkřikům jako „Putin zešílel“.

Zkrátka jedná se o hybridní politický systém, jenž se odlišuje od běžné liberální demokracie. Není to kopie autoritářských režimů dvacátého století. Nepřipomíná to režim Franca ve Španělsku či Salazara v Portugalsku. Není to ani kopie  minulého režimu v období Brežněva, Stalina, natož Lenina. Nalezneme v něm prvky mnoha politických a kulturních systémů, které se promíchávají dohromady.

Putinismus je hybridní útvar, v němž vystopujeme pluralitu stran a ústavně zaručené svobodné volby, autoritativní způsob vládnutí, omezování činnosti opozice, oligarchii, patriotismus, zábavní průmysl, postmodernu, konceptuální umění, Stalina, konzervativní hodnoty, státní církev, politickou regulaci tržního kapitalismu. Chyba je, když se zaměříme pouze na jeden prvek a chceme jím vysvětlit celý Putinův režim. Třeba když v něm spatřujeme naplňování Duginových euroasijských teorií, podle nichž je historickým posláním Ruska chránit a prosazovat konzervativní hodnoty, na které Západ zapomněl, a proto je v úpadku. Je to pouze jeden prvek z mnoha. Chvíli je důležitý, chvíli není důležitý. Dugin sám kritizuje Putina, že není věrný jeho myšlenkám.

Peter Pomerantsev v knize Nic není pravda a všechno je možné. Surreálné srdce nového Ruska líčí současné Rusko jako říši postmoderny, která Dugina a všechno ostatní chápe jako jedno z mnoha vyprávění, které platí pouze v určitém kontextu. Změní se kontext, změní se vyprávění. Někteří vykladači Putinova režimu si myslí, že Putinova politika vytváří nějaké pevné esence, jako je pravoslavná podstata Ruska. Zapomínají na povahu dnešních mediálních a mocenských technologií, které používají cílená poselství pro zcela různorodé skupiny obyvatel v Rusku i v zahraničí. Více jsem to analyzoval v knize Politika jednoty ve světě proměn, kde ukazuji, že tu nevzniká pevná forma sjednocení, nýbrž sjednocení tekuté, které se děje chvíli kvůli diskursu „konkurenceschopnosti“, chvíli kvůli „patriotismu“, chvíli kvůli „vnějšímu ohrožení“.

Můžeme to chápat i tak, že tento experiment navazuje na dva předchozí – sovětský, trvající do roku 1991; poslední éra Sovětského svazu je spojena s Gorbačovovou perestrojkou, jež rovněž představovala experiment. Tento představitel SSSR se snažil probudit sovětskou společnost z letargie. Třeba se pokoušel zavádět prvky přímé demokracie, snažil se obnovovat sověty, rady pracujících, zaváděl glasnosť atd. Byl to v sovětském systému experiment, jenž se nezdařil z různých důvodů. Poté jsme byli svědky dalšího experimentu – a to následujícího – s neoliberální šokovou doktrínou. Tento druhý experiment skončil katastrofou.

(pozn.: Píše se rok 1998, kdy Rusko čelilo bankrotu tzv. krátkého dluhu. Krátce poté následovalo povolání Vladimíra Putina, jenž v Rusku vládne 23 let s nějakými přestávkami, kdy vystřídal Dmitrije Medvěděva.)

Mnoho politologů a politických filozofů si klade otázku, zda model liberální demokracie, který jsme si osvojili, můžeme libovolně přenášet po světě. Neměli bychom náhodou též započítat různé okolnosti a danosti země, jako je velikost, kulturní tradice, hospodářský řád atd. Podíváme-li se na vývoj v devadesátých letech prizmatem liberální demokracie, Rusko se v tento čas Západu přiblížilo více, než je tomu dnes. A Rusko má proces zavádění západní liberální demokracie spojen s chaosem.

Ukrajina přestavuje zemi rozdělenou na východ a západ. Na východě převažuje ruské obyvatelstvo, na západě ukrajinské obyvatelstvo. Na Ukrajině existovalo napětí mezi východní a západní částí země od rozpadu Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny. Východní část si přála těsnější spolupráci s Ruskem. Západní část chtěla jít vlastní cestou, a případně se chtěla připojit k Evropské unii. Vyslovím hypotézu: Pokud by byla Ukrajina během mírových časů přijata do Evropské unie, mohlo by to vést k posílení vnitřní tenze na Ukrajině, a v konečné fázi k jejímu rozpadu.

Velká část lidí ale válku neočekávala. Joe Biden a Antony Blinken měli zvláštní informace, poněvadž mluvili o příchodu války, ovšem tento fakt nebyl vnímán vážně. Známe výroky prezidentů.

Proč vznikla válka?

Připomeňme si, jak vznikla první světová válka. Od času Otty von Bismarcka se Německo hospodářsky i politicky vzmáhalo a stávalo se velmocí. Její pozice ve světovém systému však zůstávala okrajová, jelikož ve srovnání s Anglií, Francií, Holandskem a dalšími zeměmi, nemělo (Německo, pozn.) téměř žádné kolonie.

Jestliže se Němci chtěli stát světovou velmocí, potřebovali kolonie. První světová válka měla přerozdělit pozice ve světovém systému. V současné době zažíváme něco podobného. Je tu světový systém, kde Spojené státy měly dlouho roli jediné supervelmoci. Zároveň se Čína i Rusko stávají novými velmocemi či supervelmocemi, které však nemají odpovídající pozici ve světovém systému.

Vycházíme-li z hospodářské síly, hospodářského vlivu, velikosti, počtu obyvatel, vojenské síly, pak Čína a Rusko nám vycházejí jako nastupující supervelmoce, které začínají soupeřit se Spojenými státy. Nové supervelmoci nemají svůj podíl na existujícím světovém řádu. Chápu to čistě jako popis situace, samo o sobě to není nic kladného. Prostě pouze tvrdím, že každá země, která se stává politickou a hospodářskou velmocí, chce změnit světový systém tak, aby v něm získala odpovídající pozici. Přejí si, aby je Spojené státy uznaly jako rovnocenné supervelmoci, které budou mít stejný podíl na utváření světového řádu.

Z různých důvodů v Rusku vládne názor, že se nemůže stát skutečnou supervelmocí, přijde-li Evropská unie a NATO až k jeho hranicím. Aktem války na Ukrajině si Rusové chtěli připravit půdu, aby si vymohli odpovídající pozici ve světovém systému. Mají doktrínu „ochranného pásu“ kolem sebe.

Z hlediska psychologie takové jednání označme za projev dětinství, ale Rusko, Čína i Spojené státy jsou vedeni potřebou získávat kapitál, trhy, obchodní vliv. Rozhodně v tom nevidím nějaké ideály. Jsou to ekonomické a geopolitické zájmy imperiálních velmocí.

Vrátíme-li se do osmdesátých a devadesátých let, Rusové si uvědomili, že se jejich hospodářství rozpadá a oni se propadají na úroveň zemí třetího světa. Vnímali to tak, že pokud to tak půjde dál, skončí jako kolonie západního kapitálu. A podíváme-li se na dnešní vlastnickou strukturu ruské ekonomiky, podobá se struktuře ve všech ostatních zemích. Na špičce se nachází oligarchové, kteří působí jak v dané zemi, tak v globální ekonomice.

O posílení imperiální role Ruska pochopitelně neusiluje pouze Putin, ale také oligarchové. Především ti oligarchové, kteří jsou provázaní s ruským státem. Jiní oligarchové, kteří se orientují více na globální ekonomiku, imperiální Putinovu politiku příliš nepodporují. Vím, jde o hru mnoha faktorů, a za vším proto nelze vidět ruské oligarchy, avšak pro rozhodování státu jsou důležití.

Hegemonie a její rozměr

V politické teorii se používá pojem hegemonie. Spočívá v tom, že své spojence, které pak vedu jako hegemon, získávám na základě jejich dobrovolného rozhodnutí. V tom Rusko vždy poněkud selhávalo. Obtížně si budovalo hegemonii na západ od svých hranic. Spojené státy v tom byly dlouho mnohem schopnější. Západoevropské země dobrovolně přijaly vedení Spojených států ve světovém systému, protože Spojené státy jim po druhé světové válce hospodářsky pomáhaly a obyvatelstvo přijímalo masově americkou kulturu. Šlo o dobrovolný souhlas s tím, že Spojené státy jsou supervelmocí a povedou nás. Sovětský svaz měl ve své sféře vlivu mnohem větší potíže s tím, jak si takovou hegemonii vybudovat.

Sovětský svaz se různými cestami pokoušel získat politickou a kulturní hegemonii v Polsku, Maďarsku, v Československu. Ve Varšavě vidíte monumentální Palác kultury a vědy, který byl inzerován jako dar Sovětského svazu polskému lidu. Šlo o symbolický akt sovětské mocnosti získat si sympatie Poláků, s nimiž historicky mělo Rusko napjaté vztahy. U nás v době sucha v roce 1947 to byly dodávky obilí ze Sovětského svazu, jimiž sovětští představitelé chtěli ukázat, že Československu pomohou více, než by to udělaly Spojené státy se svým Marshallovým plánem. Hegemonie to však byla nedostatečná. V Polsku, v Maďarsku, v Československu nastaly revolty a následovalo jejich násilné potlačení, které ještě více oslabilo či přímo likvidovalo sympatie se Sovětským svazem, a tedy dobrovolné uznání jeho role hegemona.

Vrátím-li se k Československu, Sovětský svaz se po roce 1968 snažil opět získat sympatie zdejšího obyvatelstva. V roce 1978, přesně deset let po invazi, vyslal Vladimíra Remka do kosmu. Byl to první kosmonaut mimo Sovětský svaz a Spojené státy.

Obecně platí, že pokud si velmoc nedokáže udržet sympatie a dobrovolnou podporu v zemích ve své sféře vlivu, sahá po násilné intervenci, aby si svou sféru vlivu udržela. Nejde-li to po dobrém, jde to po zlém. Jde-li to však po zlém, je obtížné obnovit legitimitu vládnutí a dříve či později přichází povstání a pokusy o získání nezávislosti. Ergo, v zájmu velmocí je, aby své postavení udržovaly po dobrém. K tomu však musejí být dostatečně bohaté a kulturně přesvědčivé.

Amerika jako učebnicový příklad

Spojené státy jsou učebnicový příklad. Pokud v Jižní a Střední Americe přestala nějaká země uznávat hegemonii Spojených států, nastala přímá či nepřímá invaze nebo státní převrat bez ohledu na výsledky demokratických voleb. Spojené státy často nastolily diktátorskou vládu vojenské junty. Stalo se to v mnoha zemích. Nejznámější případ je Chile, ale je tu také Guatemala, Brazílie, Dominikánská republika, Nikaragua, Grenada. USA podporovaly i státně teroristické vlády, které jim šly na ruku, jako v Argentině a Uruguay. Například v Argentině se počet obětí této vlády odhaduje na 6 až 30 tisíc lidí. Díváme-li se na problém hegemonie z hlediska reálné politiky, jak to dělal americký ministr zahraničí Henry Kissinger, nemůžeme být touto praxí překvapeni.

Rusko tvrdí, že vstup Ukrajiny do EU a NATO je ohrozí. Argumentuje tím, že NATO není nevinnou organizací. Vzpomeňme si na rozhovory Michaila Gorbačova se západními politiky před rozpadem Sovětského svazu. Tehdy západní politici ústně slíbili, že NATO se na východ nerozšíří ani o centimetr. Kdyby to tak zůstalo či NATO se vůbec rozpustilo, jak tehdy navrhoval Václav Havel, možná by se rozvíjela těsnější spolupráce mezi EU a Ruskem a v Rusku by putinismus nevznikl.

Rozhodneme-li se, že se připojíme k řetězci provozujícímu diskotéky a postavíme diskotéku na soukromé zahradě v klidové zóně, máme na to právo jako vlastníci, ale sousedům se to nebude líbit. Nejspíše něco podniknou, aby nám to překazili. Klasický argument pochází od Noama Chomského: kdyby se hypoteticky rozhodlo Mexiko a Kanada vstoupit do Varšavské smlouvy, řekli by jim ve Spojených státech: Fajn, je to vaše rozhodnutí, my ho respektujeme?

Naše století trvá dvě desetiletí, ale kolik v něm už bylo lokálních konfliktů, teroristických útoků, invazí a válek? Naše století začalo teroristickým útokem na Světové obchodní centrum a invazí do Afganistánu. Od počátku je poznamenáno násilím. Ať už jsme David nebo Goliáš, měli bychom bojovat hlavně za to, aby se lokální konflikty nezměnily ve válku světovou…

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PPMagazín
DĚKUJEME
Aktem války si Rusové chtěli připravit půdu, aby si vymohli odpovídající pozici ve světovém systému
Hodnocení čtenářů3 Hlasy
95
95
Komentátor

Základní informace

PressPort Magazín (na doméně ppmagazin.com) je nezávislá celostátní publicistická platforma s orientací na tradiční hodnoty, která ctí svobodu slova a zakládá si na slušnosti, konstruktivní debatě a přitažlivé vizuální formě. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018 a všechny práce byly vykonávány bez nároku na honorář. PressPort Magazín si od té doby vybudoval slušnou pozici, kdy naše články přebírají i mainstreamoová tuzemská média. Z pohledu mediálního trhu jde o hotový produkt.