Prezident Zeman se omluvil srbskému prezidentovi a srbskému národu za alianční bombardování v roce 1999. Akci označil podle serveru Lidovky.cz za chybu, která ho „celou dobu“ trápila. „Byli jsme poslední, kdo dali souhlas, a zoufale se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti. Ale zůstali jsme sami. Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy,“ uvedl Zeman.
Já sama tehdejší bombardování Jugoslávie zaznamenala jen velmi okrajově; moje reflexe této události byla nulová, protože mne v té době zaměstnávaly jiné, vážné problémy. Pamatuji si jen, že právě tehdy měla na fakultu, kde jsem studovala, přijet na návštěvu skupina srbských studentů, a vybavuji si, jak moje spolubydlící, činná v nějakém studentském spolku, přijímala telefonát od srbské kolegyně, která ji informovala, že nepřijedou. A to je vše, co jsem z tehdejšího problému vnímala. Což je vlastně trochu zvláštní, když uvážím, že šlo o nálety na evropský stát, prováděné jinými evropskými státy.
Osobní omluva
Ta omluva mne ale zaujala, protože se dotýká odpovědnosti, mého stálého a oblíbeného tématu. V tomto případě nejde o omluvu za Českou republiku jakožto stát, ale o osobní omluvu Miloše Zemana, nyní prezidenta, který tehdy zastával funkci předsedy vlády. Ocitl se tenkrát v obtížné roli, protože rozhodnutí mělo být učiněno jen velmi krátce po našem vstupu do NATO, a ono se příliš nehodí, aby nováček sabotoval přijetí kolektivního usnesení. Takže rozumím tomu, že bez ohledu na případné osobní postoje jednotlivých ministrů, vláda souhlas udělila.
Jenže čas jde dál. Dovedu si představit, že se takové rozhodnutí může v mysli člověka, který je učinil, vynořovat stále znovu a znovu a připomínat se i svými negativními důsledky. Ne vždy a ne každému pomáhá říci si, že to „jinak nešlo“, zejména pokud to není tak jednoznačné a vlastně to možná jinak šlo.
Prezidentova motivace
Za běžných okolností vidíme v rukou členů vlády jen moc, v lepším případě její výkon ku prospěchu občanů, v horším její zneužívání. Ale moc má i druhou stránku, totiž odpovědnost. Ne každý se jí zabývá, někoho důsledky jeho činů netíží, nebo se s nimi nějak vnitřně vypořádá, případně je odbude, ale já roli svědomí vůbec nepodceňuji. A takto také rozumím prezidentově omluvě. I když samozřejmě připouštím, že tento jeho krok mohl být motivován i jinak, že to mohl být třeba jen špílec jeho oponentům. To je docela možné. Na mne ta omluva ale ani trochu nepůsobí jako nějaký zlomyslný rozmar, jehož cílem je někoho naštvat.
Docela věřím prezidentovi, že ho tehdejší rozhodnutí tíží, a také rozumím tomu, v čem spatřuje zmíněný nedostatek odvahy. Politika je snaha získat moc a rozhodovat o ostatních. Ale kdo by chtěl rozhodnout o leteckých náletech na jinou zemi, když jejich důsledkem bude zcela jistě něčí smrt?
