Německo 1. července převzalo předsednictví v Evropské unii. Mezi priority má patřit řešení otázky migrace, ve které mají členské státy být solidárnější. Na první poslech to zní jako dobrá zpráva, že Německo, potažmo EU, chce konečně problém migrace řešit. Ale jak říkám, jen na první poslech. Daleko reálnější totiž je, že samotná migrace se i nadále nijak řešit nebude, nebudou se důsledně bránit teritoriální vody ani vnější hranice, a budou se řešit pouze následky.
Tedy, budou se přerozdělovat uprchlíci, budou se vymýšlet a prosazovat jednotné dávky v celé EU, které zatraktivní i ty země, kam zatím migranti kvůli nízkým sociálním benefitům nechtěli. Půjde tedy o typický a notoricky známý eurounijní přístup, kdy řešení problému ve skutečnosti znamená jeho neřešení nebo dokonce zhoršování.
Kromě toho bude nadále sílit tlak na země, odmítající masovou migraci, tedy zvláště na státy skupiny V4. A v neposlední řadě se bude zčásti vyhrožovat, zčásti citově vydírat a zčásti uplácet a slibovat něco za něco…
Podtrženo, sečteno – pod německým předsednictvím nás žádná hitparáda nečeká. Spíš to bude pořádný rudo-zelený tajfun, během kterého budeme do omrzení poslouchat výrazy: Green Deal, migrace, solidarita, kvóty a boj s následky koronaviru.
Jak Němci mohou efektivně solidaritu prosadit bez použití síly? Mají i jiné nástroje? Mají, a hojně je využívají. Těmi nástroji jsou hra na city a citové vydírání. Všechny ty srdceryvné apely na solidaritu, sounáležitost nebo na humanitu přece nejsou nic jiného než citové vydírání, které má za cíl, otupit ostří odporu Česka, Maďarska, Polska a dalších.
Přitom, když se nad tím zcela realisticky zamyslíte – co je humánního na tom, že EU stále nechává pro migranty otevřené vodní cesty do Evropy, což si už vyžádalo tisíce nebo možná desetitisíce lidských životů? Co je humánního na tom, že EU svojí politikou i nadále podporuje lukrativní pašerácký byznys a žene lidi do zcela evidentního nebezpečí?
City a pocity se nedají ani vynutit, ani nárokovat, ani vymáhat.
Už zhruba pět let evropský mainstream předstírá, že svým velkorysým přístupem k migraci prosazuje solidaritu, humanitu i další vzletné hodnoty. Bohužel, pravý opak je pravdou! A pravdou je i to, že tím dostává na frak také další hodnota, a to demokracie. Protože politici většinu těchto rozhodnutí činí bez mandátu svých voličů nebo dokonce i proti jejich vůli.
Jak s oblibou říkám, povinná solidarita je stejný nesmysl jako povinná láska. Solidarita je pocit – někdo je v maléru a já spontánně a sama od sebe cítím potřebu mu pomoci. To je solidarita. Říct „musíš být solidární“ nebo někomu ukládat povinnost být solidární, je stejně idiotské a nelogické jako říct „musíš mě milovat“. Nemusím! Můžu, ale nemusím. City a pocity se nedají ani vynutit, ani nárokovat, ani vymáhat. City a pocity buď jsou, nebo nejsou, a pokud nejsou, tak se z nikoho nedají ani vyždímat, ani vydolovat.
Tady navíc ani o žádnou solidaritu ve skutečnosti ani nejde. Tady jde o zcela pragmatické rozhodnutí zmírnit italský euroskepticismus, který po koronavirové krizi masivně narostl, a udržet Itálii v EU za každou cenu. Uchlácholit Italy, aby měli pocit, že se na ně EU v těžké situaci přece jen úplně nevykašlala. Navíc je to i efektivní forma vydírání a poměrně bezprecedentního zasahování do vnitropolitických záležitostí Itálie, když je finanční pomoc této zemi podmiňována například i tím, že bude držen dál od moci bývalý ministr vnitra Matteo Salvini.
Za finanční pomocí jihu Evropy tak nestojí žádné ušlechtilé zájmy, žádná solidarita, žádná touha pomoci. Ve skutečnosti jde o to, co v češtině označujeme hezkým termínem „držhubné“. Ale na tomto principu vlastně veškeré dotace a finanční toky z EU fungují od samého začátku… Navíc by naší pozornosti neměl uniknout fakt, že na to, aby mohla EU jih Evropy takto uplatit, si napřed bude sama muset půjčit. Ono držhubné tedy půjde z našich kapes a vlastně i z kapes našich dětí. Tyto peníze nás přijdou velmi draho a netřeba pochybovat o tom, že v konečném důsledku přijdou draho i samotnou Itálii.
Ve skutečnosti je to systém, který si státy zavazuje – vychovává si státy, aby na něm byly závislé.
Za roky čerpání evropských peněz se tu účelově vytvořila mantra, že tyto prostředky představují jakési úžasné blaho, které nám tu někdo chce vytvořit jen z čisté lásky k nám. Ale to je samozřejmě naprostá iluze. Představa, že vám někdo pošle peníze jen proto, že chce, abyste se měli dobře, je stejně nesmyslná, jako kdybychom si mysleli, že lichvář je ochotný nám rychle půjčit jen proto, abychom se rychle dostali z finanční tísně.
Ve skutečnosti je to systém, který si státy zavazuje – vychovává si státy, aby na něm byly závislé (stačí se podívat na francouzské zemědělce), a který udržuje v chodu celou eurounijní přerozdělovací mašinérii, bez níž by EU nebyla schopná fungovat.
Navíc je to ale i systém, do kterého musíte z jedné strany masivně sypat, jinak by vám z druhé nic nevypadlo, takže jde o regulérní socialistické žití na dluh. Žití na dluh, kterému na evropské úrovni paradoxně tleskají i ty strany, které jinak v národních parlamentech pranýřují své vlády za každou korunu navíc (v českém prostředí je hezkým příkladem třeba TOP 09). A v neposlední řadě je to systém, který výrazně deformuje volné podnikání a podnikatelské prostředí.
Když se tedy na ty slavné evropské peníze podíváme touto optikou, zjistíme jediné – že jsou to zkrátka po všech směrech velmi drahé peníze!
