Deník Právo publikoval rozsáhlejší a podnětnou esej filosofa Michaela Hausera. K té se mimo samotný text autor vyjádřil slovy: „V eseji píšu o pojmovém zmatku, který rozšířili radikální konzervativci. V médiích i v politice dnes slyšíme, že ten či onen je neomarxista a že neomarxisté ovládají univerzity, např. Filozofickou fakultu, nebo dokonce celou Evropskou unii.“
Ve skutečnosti je to podle Michaela Hausera součást ideologického tažení radikálního konzervativismu, který postupně a nenápadně mění způsob myšlení o demokracii a politice obecně – mluví o neomarxismu jako hlavním nebezpečí pro současnou společnost.
„Jenže skuteční neomarxisté jsou ti, kteří přímo či nepřímo navazují na Marxovy společenské analýzy a spojují je s Lacanem, analytickou filosofií, teorií světového systému, teorií množin, apod. V akademickém světě v České republice a na Slovensku je takových teoretiků jen několik,“ vysvětluje Hauser, jenž kolem roku 2000 začal pořádat bytové semináře o Adornovi, Wallersteinovi, analytickém marxismu, Žižkovi, Badiouovi, a tehdy nenašel jediného českého znalce, který by se dlouhodobě věnoval těmto západním neomarxistům.
„Dnes je v celé republice možná deset odborníků na skutečný neomarxismus ve všech oborech. Minimum z nich se snaží rozvíjet nějakou vlastní teorii, která by se dala označit jako neomarxismus. Jsou to výjimky, kteří jsou v českém akademickém světě považované málem za kuriozitu. Je proto absurdní, když se mluví o nebezpečí neomarxismu,“ míní Michal Hauser.
Podotýká, že skutečný neomarxismus jako reálný proud ve společenských vědách v Česku neexistuje. A že bohužel i někteří odborníci z oboru společenských věd nebo filosofové se podílejí na šíření tohoto pojmového zmatku, který má ideologický účinek.
* * *
Ukázka z eseje Michaela Hausera: Plíživá konzervativní revoluce a neomarxismus
Dnes opět probíhá zápas o politický slovník, který může rozhodnout o budoucím směru politického vývoje. Je to zápas, který vede nastupující radikální konzervatismus, aby prosadil návrat k národnímu státu pod heslem evropských nebo amerických hodnot. Jeho účinnou zbraní je pojem neomarxismus.
Americká krajní pravice začala razit slovo neomarxismus v devadesátých letech 20. století jako diskreditační pojmenování levicového liberalismu. Politici jako Pat Buchanan varovali před nadvládou neomarxismu, který ničí americké hodnoty a tradiční instituce (rodinu, národ, křesťanství). Společnost pak infikuje multikulturalismem a genderovou ideologií. Tento slovník se postupně rozšířil po celém táboře amerického konzervatismu. A strach z neomarxismu jistě pomohl i Donaldu Trumpovi stát se prezidentem.
Stejně jako v USA také u nás vzniklo slovo neomarxista coby pojmenování nepřítele v malém okruhu krajní pravice s neonacistickými sklony a postupně se usídlilo ve veřejném prostoru. V Česku tento termín zavedli neonacisté, kteří v letech 2009–2019 provozovali web White Media. Byla to „skupina radikálních autorů bojujících proti rakovině národa, neomarxismu, včetně řady vzniklých metastáz“. Mezi „neomarxisty“ řadili všechny, kdo podporovali multikulturalismus, antirasismus, pozitivní diskriminaci menšin, genderovou rovnost a další témata levicového liberalismu.
Neomarxismus je termín už dlouho zavedený v politické teorii, ale znamená něco dost jiného, než je mu dnes přisuzováno.
Michael Hauser
Odtud se nálepka neomarxista šířila dál a zakotvila ve slovníku nemalé části českých politiků, novinářů, blogerů a aktivistů a také u některých veřejně činných odborníků a filosofů. Radikální konzervativci tak předvedli, že původně malá názorová skupina může zvítězit v hegemonickém zápase a prosadit ve společnosti své pojmenování nepřítele.
Radikální konzervativci dokážou vítězit proto, že si v dnešních podmínkách lépe než levicová hnutí osvojili postupy, které kdysi definoval Gramsci a jiní marxističtí teoretici. Politický zápas vyhrávají pojmenování, symboly, příběhy a představy, které vytvoří myšlenkový a zkušenostní svět, v němž se izolované veřejné aktivity začnou zahušťovat do jednotícího proudu. Jsou to pojmenování a symboly, které ukazují, kdo jsme my a kdo je náš protivník.
Radikální konzervativci dělají pouze to, že převracejí původně socialistickou či raně komunistickou politiku. Ta vytvářela symbolický svět, který neprivilegovaným vrstvám dával sebevědomí a politickou vůli překonat kapitalismus jako systém vykořisťování. Levice tuto politiku symbolů v posledních desetiletích opustila. Radikální konzervativci pak jednoduše vyměnili symboly, slova a příběhy a místo proletariátu nasadili národ utiskovaný menšinami a jako protivníka vytyčili neomarxistické liberální elity.
Liberálové proti neomarxismu
Neomarxismus je termín už dlouho zavedený v politické teorii, ale znamená něco dost jiného, než je mu dnes přisuzováno. V širším významu označuje autory a proudy, kteří v určitých bodech navazují na Marxe a marxismus, ale zároveň čerpají z mnoha jiných zdrojů. Marxe někteří kombinují s Freudem a Weberem (Frankfurtská škola), jiní s lacanovskou psychoanalýzou (Žižek), jiní s Heideggerem (Kosík), další s Derridou a Schmittem (Laclau a Mouffeová), a někteří dokonce s matematickou teorií nekonečna (Badiou).
Radikální konzervativci ovšem touto nálepkou označují levicový liberalismus, který vyjadřuje základní myšlenky liberální demokracie (univerzální lidská práva) s důrazem na práva menšin. Za neomarxisty považují také foucaultovskou levici, o níž psal Matěj Stropnický v Salonu v eseji Obnova plebejského spojenectví. Levicoví liberálové a foucaultovská levice dostali nálepku neomarxisté, i když s Marxem a marxismem mají společného asi tolik jako ateisté s vírou ve zjevení svatého Jana.
Vezměme si myslitele Frankfurtské školy, které radikální konzervativci vydávají za hlavní patrony současného neomarxismu. Adorno, Horkheimer, Marcuse a ekonomové jako Friedrich Pollock navazovali na Marxovu politickou ekonomii a zabývali se autoritářskými a konzumními mutacemi kapitalismu ve 20. století. Podle nich kapitalismus jako nosná ekonomická a společenská forma dávno zemřel a coby svého druhu zombie vede lidstvo do nových katastrof. Sociální stát, který považují levicoví liberálové za vrchol možného, nebyl pro Frankfurtskou školu nic než pozdní kapitalismus, kde vládne „represivní konzum“ a vzniká „jednorozměrný člověk“.
Konkrétně Adorno kritizoval komercializaci umění a vzdělání stejně jako masovou kulturu. Varoval také před fetišizací pokroku, která se projevuje tím, že každá technologická a společenská změna se automaticky pokládá za progresivní bez ohledu na svůj represivní charakter. Údajný pokrok tak často přináší rozpad a zrychlený návrat do hluboké minulosti.
V levicových liberálech Adorno viděl fetišisty pokroku, kteří nemají kritický odstup od „modernizačních“ procesů, byť jsou to neoliberální škrty nebo zavádění školného. Naopak levicoví liberálové v Adornovi mnohdy spatřují elitářského konzervativce, který brání vysokou modernistickou kulturu, kritizuje „demokratickou“ pop kulturu coby kulturní průmysl a nostalgicky vzpomíná na všednodenní estetiku staré Evropy. Je pro ně přijatelný pouze jako brilantní kulturní kritik autoritářství. Tím ale vlastně cenzurují jeho neomarxismus, který se projevoval kritikou třídní nadvlády a buržoazního ega. Levicoví liberálové vydávají neomarxismus Frankfurtské školy za antikvární rekvizitu, jíž je třeba se zbavit.
Tento příklad ukazuje, jaký pojmový zmatek radikální konzervativci zaseli. Hlavním nepřítelem radikálních konzervativců není skutečný neomarxismus, nýbrž levicový liberalismus, který účelově na neomarxismus přejmenovali.
