Stihla jsem si jen zběžně projet hlavní zprávy, kterým vévodila horká bruselská korupční aféra s údajnými úplatky. Nic nového pod sluncem, nicméně zaujala mne krátká úvaha vložená do článku na Novinkách; cituji:
Pokud se obvinění potvrdí, ukáže se, že ani na dobře placených místech nejsou lidé imunní proti nabídkám přivýdělku bokem za protislužbu, a neplatí tak teze, že kdo je dobře finančně zajištěn, není zkorumpovatelný.
Tak tato teze opravdu, ale opravdu neplatí. Úvaha, že kdo má dost peněz, je imunní vůči korupci, je na úrovni maximálně desetiletého dítěte; na hlavním zpravodajském serveru bych ji vskutku nečekala.
Záležitost s náchylností ke korupci a podvodům se má zcela jinak.
Existují chudí i zajištění lidé, kteří by si nikdy nevzali ani korunu, která jim nepatří. A potom existují chudí i zajištění lidé, kteří rádi něco uzmou, když je příležitost. S finanční situací, majetkem ani příjmy to nemá v podstatě co dělat (možná pokud odhlédneme od zoufalých krádeží z hladu, ale to není diskutovaný případ).
Úvaha, že čím vyšší příjmy člověk pobírá, tím méně náchylnější bude ke korupci, zaznívala ve veřejném prostoru v době, kdy se stanovovaly platy soudců, a zřejmě v mysli části populace zakořenila. Celkem často se můžeme přesvědčit o nesprávnosti této teze; každý zná případy velmi dobře placených státních úředníků, politiků nebo soudců odsouzených za korupci.
Představa, že vysoké finanční ohodnocení imunizuje vůči korupci, je zkrátka naprosto mylná, ignorující psychologii člověka a mechanismus působení moci.
Z podobného ranku a stejně zavádějící jsou úvahy provázející vstup některých velmi úspěšných podnikatelů do politiky: on má už dost, nepotřebuje víc. Tím určitě není řečeno, že každý miliardář v politice krade. Znamená to pouze, že odolnost vůči mámení korupce plyne z charakteru člověka, nikoliv z jeho jmění.
Doufám, že novináři nás příště už podobnými tezemi nebudou zdržovat a jednou provždy si to zapamatují: Charakter je jmění. Ale jmění není charakter.
