Občan ve vzduchoprázdnu | FOTO: archiv PPM

Nikdo neví, kdo kdy dostane schizofrenii, kdy bodne či zastřelí, říká psychiatr

Stát by zajistit evidenci duševně nemocných, zajistit lepší ochranu těch, kteří jsou vytipováni jako agresivní nebo se dopustili agresivních činů.

Podle docenta psychiatrie Karla Hynka nelze zabránit opakování tragédie ze Žďáru nad Sázavou (vlastně nejnověji i té v Ostravě, pozn.). Hynek sám má podobnou zkušenost. Před více jak deseti lety ho schizofrenik při útoku dlouhým nožem téměř připravil o život.

Rozhovor
Rubrika Rozhovor přináší rozhovory se zajímavými osobnostmi, které mají co říct.

Doc. MUDr. Karel Hynek, CSc. si po studiu medicíny vybral za celoživotní obor psychiatrii. Do lékařské praxe nastoupil v roce 1968. Stále přednáší na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Právě v této ambulanci jej pacient posekal mačetou a způsobil mu četná zranění včetně ochrnutí horních končetin.  Navzdory tomu, že nedávno čelil pokutě za údajně zkreslený znalecký posudek (viz níže), jde o respektovaného odborníka.

Dalo se zabránit tragédii ve Žďáru nad Sázavou, kde šestadvacetiletá útočnice ubodala ve škole studenta a další tři lidi zranila? 

Ne. 

Chcete říct, že před agresivními schizofreniky neexistuje žádná ochrana? 

Podobným útokům nemůžeme předejít, protože duševně choří byli, jsou a budou. Kdokoli z nich může při záchvatu agresivně zaútočit zejména proti členům domácnosti, blízkým osobám, ale také proti naprosto neznámým lidem jako ve Žďáru. Společnost opravdu není chráněná. Například spartakiádní vrah Jiří Straka, kterého jsem po jeho činech jako psychiatr posuzoval, ke mně jezdil z ústavní ochranné léčby z Bohnic volně metrem a tramvají do svých třiatřiceti let. V léčebně, kde pečoval o koně, se také volně pohyboval. Kdykoli mohl na dvě nebo na čtyři hodiny odejít a jen tak ze cviku si někoho zavraždit a pak se zase vrátit. Dneska je na svobodě, zmizel někde na Šumpersku a nikdo opět netuší, co dělá. Takže společnost ochráněna není, nedělejme si iluze. 

Větší ostraha škol anebo nemocnic by nepomohla? 

Jak je ustřežíte? To byste musel zavést i vnitřní ochranu školy, kdyby se náhodou u nějakého studenta schizofrenie projevila a on pak vyvraždil půlku gymnázia, jako jsme tomu svědky ve světě. Nikdo neví, kdo kdy dostane schizofrenii, kdy bodne či zastřelí učitele. To vše se již událo. Takže to, co dnes politici vykládají, je naprostý populismus či to svědčí o jejich neodborném názoru. Případu ve Žďáru vůbec nerozumějí a nemají s tím žádné zkušenosti. 

Právě proto, že máte s napadením, ne nepodobným tomu žďárskému, osobní zkušenost, jsme vás oslovili. 

Ano, a teď zrovna se nacházíme v místnosti, ve které jsem prožil svůj nejtěžší okamžik života. Napadl mě pacient s mačetou. Na mém současném místě u stolu seděla pacientka a já naproti. A můj bývalý pacient, pan Michal Ulom, vstoupil do dveří s nabroušenou mačetou, přičemž předtím se posilnil nějakou B52, což je alkoholický koktejl. Pak do mě prostě začal sekat, do hlavy. A jak jsem dostal první zásah, věděl jsem, že jsem absolutně ohrožen na životě a že už těch zásahů nemusí být moc. 

Bránil jste se? 

Vytušil jsem, že čím déle budu sedět a čím méněkrát chytnu tu nabroušenou mačetu, která na mě padala, tak tím menší šanci mám pacientův útok přežít. To tak nějak instinktivně člověk vytuší. Vstal jsem, zdvihl ruce. Tím pádem se pacient dostal do situace, že jeho nápřah a švih nebyly tak razantní, jelikož do nich nemohl vložit tak silnou energii. Víte, mně bylo šedesát tři let, jemu osmadvacet. Byl to o hlavu větší, fyzicky pracující člověk. Takže jsem měl dost špatné vyhlídky, i když jsem byl coby cyklista ve formě. Najednou jsem začal tlačit rukama proti němu. Tím pádem již nešly rány mačetou do hlavy, ale do rukou, z čehož mi částečně ochrnuly, pominuli dvě fraktury na hlavě. 

Jak útok pokračoval? 

Najednou uklouzl a oba jsme upadli. Já s krvácejícími končetinami a v šoku, on asi z psychického vyčerpání, kdy již ztrácel útočný potenciál. Místnost byla zastříkaná mojí krví… A pak se naštěstí objevila sestra, která byla ve vedlejší místnosti. Pacientka, kterou jsem měl v ordinaci, mi nepomohla, byla taková zpomalená. Sestra hned zavolala záchranku a chlapci z Vinohrad přijeli do pěti minut. Zeptali se, což byl můj poslední zážitek, jestli mi mohou rozstřihnout sako. Já říkal, ano, rozstřihněte, pak si ještě pamatuji, jak mi píchli do stehenní tepny infuzi. Dál už nevím nic. 

Jak se dnes díváte na to, že člověk, jenž vás napadl, je na svobodě? 

Má možná ochrannou ambulantní léčbu jako ta žena ve Žďáru, já se o něho už dál nestarám. A jak se na to dívám? Před incidentem mi vyhrožoval, že se mi něco stane, vyhrožoval i zdravotním sestrám či mé matce, která teď umírá ve sto třech letech. Tu dokonce navštívil osobně. Teď už naštěstí žádné výhrůžky nejsou a cítím se jistěji také proto, že je po kastraci, kterou mu léčebna navrhla, aby ho mohla pustit. 

Proč vás vlastně napadl? Máte pro to nějaké odborné vysvětlení? 

V době, kdy ke mně docházel, jsem si myslel, že duševně nemocen není. Vykazoval vlastně pouze těžkou sexuální aberaci (odchylku, pozn. red.), jednak pedofilní a jednak v sadistické orientaci. Nemohl se seznámit s žádnou ženou, přivedla ho maminka. Bydleli v Kostelci nad Černými lesy v domě, kde chovali plemeno bojových psů. Jejich nedělní zábavou bylo, že psům předhazovali k roztrhání právě narozená koťata. Měli to jako římskou arénu, jenže domácí. A Ulom jako svůj nejerotičtější zážitek líčil představy, v nichž kastroval šestiletého chlapce ze sousedství. Proto jsem mu doporučil obrátit se na sexuologický ústav. A hlavní motiv jeho útoku spatřuji ve strachu, že ho udám policii, i když jsem ho udat nemohl, protože nic neudělal a šlo jenom o fantazie, o nichž jsem věděl pouze já a jeho matka. 

Omezuje se kastrací míra agresivity? 

Ano, snižuje se agresivita, ale není to absolutní. „Výborné“ však je, že o jeho propuštění z ústavní léčby mě nikdo neinformoval. 

Vraťme se ke Žďáru. Co se děje v hlavě psychiatra, píše-li posudek na svého pacienta a rozhoduje o jeho dalším osudu – propuštění do ambulantní léčby? 

Víte, pacient se obvykle v psychiatrické nemocnici chová pod vlivem farmak přiměřeně, slušně a vychází s ošetřujícím lékařem. V tomto případě byla pacientka k léčbě nucena rozhodnutím soudu a ti lékaři ji měli pod kontrolou. Pak vás tam takový pacient otravuje rok, dva, tři a vy si řeknete, vždyť je v pořádku, chová se již rok slušně. K tomu všemu nemocnice musí šetřit, tlačí na ně zdravotní pojišťovny, kdo má tak dlouhé hospitalizace platit a tak dále. Takže pak takového pacienta propustíte do ambulantní léčby. Nic jiného vám nezbývá. 

Takže rizikem je poté ambulantní léčba, kdy nad pacientem není stálý dohled? 

Rozhodnutí o ukončení ochranné ústavní léčby, kterou pacientka v Opavě měla, vydal soud na návrh ošetřujícího lékaře. Ten napsal: „Už jsme vyléčili všechno, co jsme mohli, a teď doporučuje změnu ústavní formy na formu ambulantní.“ Ale tím to jaksi končí. 

Co tím myslíte? 

Ambulantní lékař dostane rozhodnutí od soudu, že má léčit od toho či onoho data tuto pacientku. Ona jednou přijde, nechá si dát injekci, pak ho však přesvědčí, že se chová slušně, takže lékař změní léčbu z injekční na perorální, kdy ale pacienta již opravdu nikdo nekontroluje, bere-li předepsané léky. A ambulantní psychiatr, na kterého se hrnou lidi, nemá opravdu čas přemýšlet, jestli paní v daný termín přišla, či nikoli. Nemá čas jí volat a zjišťovat důvody. Celou dobu hovoříme o jediném: v Česku je nedostatečná péče o tyto agresivní pacienty. Stát nemá vyhodit psychiatra, naopak má do psychiatrie dát více peněz. Samozřejmě, že dnes se do ambulantní léčby běžní psychiatři nehrnou. Proč by to dělali? Mají z ní jen problémy. Nedávno v Ostravě dokonce pacient jednoho psychiatra pobodal, takže já nebyl jediný, kdo byl napaden. 

Kolik je vlastně v Čechách schizofreniků? 

Jedno procento populace, to vám řeknu přesně. 

A u kolika z nich hrozí, že by mohlo dojít k agresivnímu záchvatu, kdy mohou i vraždit? 

To je pouze zlomek z nich, ale my psychiatři to ještě nedovedeme předvídat. Například pokud si dají marihuanu, tak ta velmi urychlí psychotické příznaky. Člověk, který o sobě neví, že má schizofrenii, se o tom může přesvědčit právě tím, že ji začne kouřit a pak se to projeví. Takové pacienty jsem měl opakovaně. Po marihuaně se schizofrenie rozjede. Ti lidé nemají stabilní program, jsou na okraji společnosti, nemají práci, zázemí, mají spousty existenčních problémů. Mají poruchy osobnosti, snadno se tak dostávají k užívání drog. 

Jako soudní znalec určitě máte zkušenost i se sériovými vrahy. 

Ano, se Strakou i s kanibaly. Dělám psychiatrii od své promoce, začínal jsem v psychiatrické léčebně v Kosmonosech a potom jsem přešel na Psychiatrickou kliniku Ke Karlovu 11, kde také učím. Vedle toho mám soukromou praxi, ale ve velmi malém rozsahu, jeden den v týdnu. A znalecké posudky zpracovávám od roku 1973. 

Pokud se nepletu, udělal jste jich asi 250… 

Celkem asi patnáct set. Těch 250 se týkalo vrahů, kterých jsem opravdu viděl nepřeberné množství. Například v posledních letech jsem bohužel byl u Městského soudu v Praze, kde se projednával případ člověka, který dostal psychózu a pod vlivem bludu zavraždil matku své přítelkyně. O té se domníval, že ho chce otrávit, že mu vyměňuje léky a tak dále. Byl závislý na drogách, konkrétně na benzodiazepinových látkách. My jako psychiatři samozřejmě nechceme dopustit, aby člověk, jenž je duševně nemocný, byl pohnán před soud a odsouzen stejně jako člověk duševně zdravý. To platí jaksi již od římského práva, byť názory se liší. A pokud to mám shrnout v souvislosti s případem ve Žďáru, tak si myslím, že není řešením, bude-li vyměněn ředitel nějaké léčebny. 

Určitě jste vysledoval, co takové lidi nutí k tomu, aby čin opakovali. Ta žena udělala něco podobného už ve škole v Karviné. 

Může tam hrát roli nějaká pomsta: sama děti nemá. Mohou tam být i jiné okolnosti. Když při schizofrenii přestanete chodit pro farmaka, objevují se hned halucinace a imperativní halucinace. Bůh vám například řekne: Běž do Žďáru a zabij tam tři děti. 

Ale ona to prý dělala proto, aby škola zavolala policii a ta ji zastřelila. 

Ano, zde to mělo mít sebevražedný motiv. Sebevraždu asi nebyla schopna spáchat a šla na to takto, neboť ti lidé nejsou intelektově poškozeni. Vědí, že když si mají nabrousit mačetu, musejí si dojít k brusiči. 

Říkal jste, že podobným útokům nelze zabránit. Jak by je měl stát alespoň eliminovat? 

Měl by zajistit evidenci duševně nemocných, zajistit lepší ochranu těch, kteří jsou vytipováni jako agresivní nebo se dopustili agresivních činů, a ochrannou ambulantní léčbu, pokud je nařízena, propracovat do dokonalosti. A to i v tom, že psychiatr by za návštěvu takového pacienta neměl 30 korun, ale třeba 500. Ale zároveň by měl i povinnost po každé návštěvě ohlásit pacientův stav nějakému probačnímu úředníkovi či supervizorovi, který by jej vedl v registraci. 

vaší podpory si vážíme
Zde můžete podpořit
PPMagazín
DĚKUJEME
BOX UNIVERSÁLNÍ
Nikdo neví, kdo kdy dostane schizofrenii, kdy bodne či zastřelí, říká psychiatr
Hodnocení čtenářů3 Hlasy
97
97

Základní informace

PressPort Magazín (na doméně ppmagazin.com) je nezávislá celostátní publicistická platforma s orientací na tradiční hodnoty, která ctí svobodu slova a zakládá si na slušnosti, konstruktivní debatě a přitažlivé vizuální formě. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018 a všechny práce byly vykonávány bez nároku na honorář. PressPort Magazín si od té doby vybudoval slušnou pozici, kdy naše články přebírají i mainstreamoová tuzemská média. Z pohledu mediálního trhu jde o hotový produkt.