Tak jsme zas o kus dál v „lepším světě.“ Americká burza Nasdaq vydala nová pravidla: Firmy, které na ní obchodují, budou muset mít v představenstvu alespoň jednu ženu a jednoho zástupce LGBT menšin. Hm, asi se pustím do lobbingu za stejné podmínky i v Čechách. Jsem přece upozaďovaná menšina, jsem žena, mám na to právo!
Můj partner stojí ve vedení velké slévárenské společnosti. Pokud vím, v představenstvu sedí samí muži. Logikou amerického vzoru bych se však mezi ně měla dostat i já – ženská, co sotva rozezná ocel od železa.
Ne, tenhle obor opravdu není můj šálek kávy. Ani mě nezajímá. Ani mě nebaví. Kdybych však měla velké ego a touhu po lukrativním postu, tak bych samozřejmě tomuto progresivistickému návrhu tleskala. Stejně jako všem možným kvótám. Jenže jsem bohužel soudná. A tak se musím buď hodně snažit, aby se ze mě stal metalurg-manažer, nebo se vypracovat v oboru, ke kterému mám lepší předpoklady.
Bez námahy a hned
Právě práce, vytrvalost a kompetence – tyhle zásadní předpoklady úspěchu, však socialistickým aktivistům nevoní. Vše by chtěli bez námahy a hned. Odůvodní to tím, že „různorodost je dobrá pro byznys“ a ohánějí se statistikami, která toto tvrzení podporují.
Inu, když pomineme fakt, že statistika se dá vyrobit na všechno, něco pravdy na různorodosti opravdu je. Určitě je dobře, když spolu jeden pracovní prostor dokáže sdílet gay, lesbička, transmuž, transžena, nebinární osoba, křesťan, muslim, černoch… apod. Nemám nic proti různorodé firmě, když funguje, vytváří zisky a roste. Hlavním cílem každé firmy je přece generovat zisk, ne řešit problémy aktivistů. Pokud však management podlehne hysterickému nátlaku progresivistické lobby a bude dosazovat lidi ne podle schopností, ale podle příslušnosti, můžeme vzít jed na to, že se nám ekonomika začne hroutit.
Ďábelská metoda
Ale nejde jen o ryze ekonomické aspekty. Salámová metoda, aktivisty velmi oblíbená, je ďábelská v tom, že nakonec proroste všude. Děsím se chvíle, kdy podle stejného klíče budou vybíráni lidé třeba do zdravotnictví. Nechali byste se operovat od člověka, který sice není chirurg, ale zato se cítí být demigender? (Pro ty, co se v tom ještě nevyznají – demigender je člověk, který má pocit, že některé části jeho osobnosti patří k jednomu genderu a jiné zase k druhému.). Já tedy ne.
A vsadím se, že i samotní aktivisti by v tomto případě minimálně zaváhali… Anebo byste se nechali hájit od advokáta, který sice Ústavu neviděl ani z rychlíku, ale zato má tu správnou orientaci?
Kádrování
Kdysi se mi dostal do ruky letáček z 50. let, který lákal lidi na vysoké posty. Jediným kritériem výběru byla oddanost komunistické ideologii. Metody ideologie menšin a LGBT jsou stejné.
Kádrování jako z 50. let, kdy se funkce získávaly podle loajality. Na západě, odkud teď tento progresivistický vítr vane, však dosud nepoznali, jakou paseku může budování lepšího světa nadělat. My tu zkušenost máme. A tak k nám tyhle nesmysly snad nedoputují.
Já bych se totiž styděla, kdybych seděla v nějakém představenstvu jen proto, že mám místo penisu vagínu.
