Neměla jsem to dělat. Neměla jsem se tam dívat. Neměla jsem to číst… Já, masochistka! Otevřela jsem komentáře o hospitalizaci Miloše Zemana.Bylo mi sice jasné, že tato událost nedá spát nenávistným vyznavačům lásky, ale míra vulgarit a urážek mě opět překvapila. Nenávistným vyznavačům lásky! Jaký to krásný paradox! Až by sám Nietzsche, ten vášnivý lovec pokrytců, nadšeně zatleskal…
Já jsem však nedokázala jásat nad pastí, do které se dřív nebo později chytí každý ješita přesvědčený o své morální nadřazenosti. Otřásl mnou hnus. Nemám ráda pokrytce. A už vůbec ne pokrytce, kteří své bytí odvozují od volebního lístku. Nedá se s nimi většinou rozumně mluvit. Pokrytectví si totiž nepřipouštějí, ačkoli jejich povýšenectví, svatouškovství a zapouzdřenost vůči jiným názorům bije do očí.
Ale zpět k Zemanovi. Nenávistnými komentáři se to pod fotkami prezidenta opouštějícího Vojenskou nemocnici jen hemžilo: „Také bych mu ráda zamávala. Navždy.“ – „Škoda, já už myslel, že je po něm.“ – „Nastřelenej geront.“ – „Nevyjel pan prezident, vyjela mátoha, stará, duševně i fyzicky neschopná osoba…“ – „Že by už ruská loutka konečně dojezdila?“
Toť jen letmý výběr z komentářů těch slušných, kteří volí správně.
Zvyšování PR
Miloš Zeman je kontroverzní postava, o tom žádná. Svými výroky provokuje, vyžívá se v pomstách a škodolibosti. Jakkoli to nemusí být náš šálek kávy, nechápu, proč na člověka, který nás rozčiluje, vůbec reagovat. Vždyť mu tím jen zvyšujeme PR! Na světě je tolik důležitějších věcí než skákat na špek chlápkovi, pro kterého je popichování stylem života.
I přesto houfy „spravedlivých“ dští na sítích oheň a síru. Jejich stylem života je totiž zase boj za pravdu, lásku, svobodu a demokracii, a tak si musí přihřát polívčičku u prezidenta, který dle jejich měřítek dané atributy nesplňuje. Radují se z jeho nemoci a přejí mu to nejhorší. Jo, z toho láska přímo stříká…
Používají zvláštní logiku – prezident Havel, dej mu Pánbůh nebe, trávil po nemocnicích podstatně víc času než Miloš Zeman. Taky si rád přihnul a cigarety ho málem připravily o plíce. A to najednou nevadí. To se ani nesmí říkat. To je posvátný pan prezident Václav Havel. Národní poklad. Na něj se nesahá. Přát Miloši Zemanovi smrt se však zdá být naprosto v pořádku.
Podstatné je, co v sobě živíme
Nebo vulgarity. Třeba takový Andrej Babiš mladší vyvádí jak černá ruka, nadává tátovi do „hajzlů zkurvených“, a to je dle ligy spravedlivých ok. Kdežto Zeman za hodnocení Pussy Riot (nemyšleno ani jako urážka, ale jen jako peprné konstatování faktu) je těmi samými pohoršenými pokrytci popotahován dodnes.
Ale možná je to tak správně. Svět asi potřebuje sváry a boje, lidi se potřebují přít a odvozovat své sebevědomí od názorů na to či ono. Možná se do mé touhy po všudypřítomné nezaujatosti a vyváženosti promítá buddhismus, který mi v posledním roce pomáhá držet odstup od vyhraněnosti a emocí.
Někteří hysteričtí aktivisté by buddhistické učení potřebovali jako sůl. Vře v nich rozhořčení a chuť vysvětlovat všem okolo (i když ti o to často ani nestojí), jak to doopravdy je, kde leží dobro, kde zlo. Přitom každý z nás má v sobě obojí. Podstatné je, co živíme. Bohužel spousta „dobrých lidí“ vidí třísku v oku bratra, ale trám v tom svém už nepozorují…
