SPECIÁL COVID-19: Aktualizované statistiky z domova i ze světa →
UMĚLECKÉ FOTO: Mária Švarbová

Obavy o stabilitu sociálního – a mezigeneračního – smíru

Hodnocení čtenářů1 Hlasování
93
93

Na Facebooku jsem zaregistrovala v posledních dnech různé drsné výkřiky na téma „je mi jedno, jestli někdo umře na covid“ nebo „všechno zavřete, ať neumřeme“ a jejich kritiku. A tak si myslím, že přišel čas zamyslet se, co tohle vše dělá s naší společností.

Naprosto souhlasím s tím, že společnost má chránit staré, nemocné a oslabené lidi a vynaložit veškerou možnou péči, které je schopna, na zlepšení jejich situace. Na tomto mém stanovisku se dlouhodobě nic nemění, zastávala jsem jej na jaře a zastávám jej nadále.

Společnost v posledních měsících vynaložila enormní náklady na ochranu před virem; vzhledem k ohroženým skupinám tedy zejména v zájmu starší generace. Ochránit nás před virem se ale nepodařilo a už nyní je zjevné, že boj s epidemií si vyžádá další obrovské výdaje, pravděpodobně s diskutabilními výsledky.

Vzkaz mladé generaci

Teď se začal mladé generaci rušit další vzdělávací rok, přičemž už polovina toho minulého byla bez mrknutí oka odepsána. Přemýšlím, jaký vzkaz vyrůstající generaci tímto adresujeme a jaké hodnoty mladým lidem předáváme? Vzkaz velmi neradostný: jejich vzdělání je možno bez dalšího obětovat (nenamlouvejme si prosím, že distanční výuka nahradí vzdělávání, a kromě toho, do vzdělání je nutné zahrnout i volnočasové zájmové, sportovní a umělecké aktivity, protože to není tlučení špačků, ale smysluplná činnost směřující k formování osobnosti). Nuže, toto jsme obětovali. Není to důležité. Dětí a mladých se nikdo neptá, jejich školy a mimoškolní aktivity musí ustoupit, a to v zájmu ochrany před virem, který je samotné ohrožuje minimálně. Budiž, beru to na vědomí. Je to výraz mezigenerační solidarity a hodnoty jsou seřazené tak, že vzdělávání mladé generace na žebříčku padá stále níž a níž. 

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A jakou budou mít ty zoufalé skutky podobu? 

Upřímně ale musím přiznat, že s tímto přístupem nejsem ztotožněna. Vzdělání stojí na mém žebříčku hodnot velice vysoko; jsem bohužel asi příliš ovlivněna starými příběhy, kdy se všichni snažili, aby děti dosáhly co nejvyššího možného stupně školy, případně mantrou mých prarodičů: „Jen se uč, všechno ti mohou vzít, ale to co se naučíš, ti nikdo nevezme“. Koho by napadlo, že nyní vezmeme dětem právě to učení, a to v tomto rozsahu? Ono je také poměrně obtížně vysvětlitelné, proč nemohou děti chodit do školy, když běžný ohrožený člověk, tedy důchodce, si často může dosti jednoduše uspořádat svůj život tak, aby se nevystavoval zbytečnému riziku. Tak tedy zavřeme školy.

Vzkaz starší generace

Snad by to ještě bylo akceptovatelné, ale bohužel jsem si nevšimla, že by starší generace tuto oběť svých vnoučat nějak ocenila. Co slyším, je spíš pořvávání na bezcitnost mladých, kteří chtějí chodit do škol, sportovat nebo – ó hrůzo! – i tančit. Jak je to od nich sobecké. Na jaře mne rozhodně nenapadlo, že oběť, k níž byla společnost připravena a kterou celkem ochotně podstoupila, se nedočká absolutně žádného ocenění, bude přijímána jako naprostá samozřejmost a vyžadována jaksi permanentně. Stále znovu mne to překvapuje.

A to není jediné, co se z hlediska mezigeneračních vztahů zhoršuje. Fungování společnosti leží na bedrech produktivní generace, řekněme lidí mezi 25 (spíše 30) a 65 lety. My musíme pracovat, musíme svou prací vytvořit dostatek zdrojů na péči o staré a nemocné, musíme ovšem zajistit i vzdělávání mladé generace. Jak to máme udělat? Začíná to být neřešitelné dilema. Jak můžeme pracovat a vydělávat, učit děti a při tom všem financovat provoz státu, který hradí zdravotnictví a prostřednictvím důchodového systému náklady celé starší vrstvy obyvatelstva? Navíc v situaci, kdy se v důsledku přijatých opatření hroutí celé sektory ekonomiky, například cestovní ruch?

Zděšeně si začínám uvědomovat, že toto asi nebude dlouhodobě možné. 

Když sleduji vzrůstající zoufalství kolem, mám obavy o stabilitu sociálního – a mezigeneračního – smíru. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A jakou budou mít ty zoufalé skutky podobu? 

Bojím se nad tím přemýšlet.

Obavy o stabilitu sociálního – a mezigeneračního – smíru
Hodnocení čtenářů1 Hlasování
93
93

O nás

PressPort Magazín (ppmagazín.com; pressportmagazín.cz) je nezávislá zpravodajsko-publicistická platforma. Spuštěna byla dne 11. listopadu 2018. Vydává Pribil Production.

Další příspěvky
K článku na webu iRozhlas.cz