Vím, že se asi nehodí to hodnotit, je to možná necitlivé, ale stejně se krátce zamyslím nad rolí rodičů obětí v kauze vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové.
Jako každému, kdo má v sobě zbytek empatie, je mi jich nesmírně líto. Každého rodiče musí obcházet hrůza, když si představí jejich situaci a jejich utrpení. O to více mne mrzí, do jaké role – a jinak než role to nazvat neumím – se nechali vmanipulovat. Nevím vlastně kým – zda novináři, veřejností, okolím, zda si tuto cestu zvolili sami, nebo zda vyplynula z okolností jako souhra více faktorů, z nichž není možné určit jeden rozhodující.
Rodiče teď hrají smutnou úlohu těch, kdo stojí v čele boje za spravedlnost. Je to sice pochopitelné, ale velice zatěžující. Veřejná diskuse se dostala do takových obrátek, že spravedlností je míněn jediný možný verdikt, a to uznání viny Mariana Kočnera. S jeho odsouzením se nyní už neoddělitelně spojila představa spravedlnosti, všechny ostatní možné výroky soudu jsou proto automaticky vnímány jako nespravedlivé. Tento narativ převzala významná část médií a bohužel i politiků.
Na Slovensku musí být nesmírně obtížné vynést zprošťující rozsudek proti všeobecné veřejné poptávce. O to zajímavější je, že k tomu v první instanci došlo.
Veřejně činné osoby by se měly vzpamatovat a přestat živit volání po této předem vydefinované odplatě. Jeho důsledkem je totiž paradoxně vznik pachuti nespravedlnosti – jak moc je nezávislý soud, který se musí bát vynést zprošťující rozsudek? Jak moc bude věrohodné případné odsouzení v této atmosféře?
Bylo by také dobré zbavit se představy, že odsouzení a uložení trestu přinese pozůstalým nějakou úlevu. Myslím, že není správné spojovat smíření nebo vyrovnání se s následky zločinu, byť tak strašlivého, s postupem světské spravedlnosti. Ta může přinést trest, možná nějaké zadostiučinění – ale to je pořád málo. To, co pozůstalí opravdu potřebují, v soudní síni a v odůvodnění rozhodnutí najdou jen těžko.
Mediální pokrytí procesu má už charakter justičního bulváru. Nešťastní rodiče obětí v něm hrají hlavní role. Sledují hlavní líčení v přímém přenosu, vyjadřují se do médií, zlomení odcházejí z jednací síně, když zjistí, že rozsudek neodpovídá jejich očekávání. Připadla jim úloha určitého symbolu. Bohužel, situace došla tak daleko, že teď už možná nemohou přestat v tomto tragickém divadle účinkovat.
V čele boje za spravedlnost nemají stát novináři, politici, demonstranti ani pozůstalí, ale státní zástupce. Ten má být jeho hlavní postavou. Jenže tohle už není boj za spravedlnost, to je hon na spravedlnost. A to je něco jiného.
Několik poznámek
Odsuzující rozsudek může být spravedlivý, nebo nespravedlivý. Zprošťující rozsudek může být také spravedlivý, nebo nespravedlivý. Ani v případě tak zjevného, předem ulicí odsouzeného mafiána není mezi zproštěním obžaloby a nespravedlností žádné automatické rovnítko. Je proto chybou pohoršovat se nad nespravedlností rozsudku, navíc nepravomocného, bez znalosti spisu, vybaveni jen informacemi z rozhořčených médií.
Slovenská justice je zřejmě o dost problematičtější než česká, i když je těžké to odsud hodnotit. Ale všude, i na Slovensku, musí být nesmírně obtížné vynést zprošťující rozsudek proti všeobecné veřejné poptávce. O to zajímavější je, že k tomu v první instanci došlo.
Rozhodnutí v takovém případě vyžaduje obzvlášť pečlivé, přesvědčivé odůvodnění. Mne na tom zvenčí překvapuje jen to, že část pachatelů je již pravomocně odsouzena, minimálně jeden jako spolupracující obviněný. Pokud má státní zástupce spolupracujícího obviněného, který byl zprostředkovatelem nájemné vraždy, měl by mít i přesvědčivý usvědčující důkaz proti objednavateli. Na čem ten spolupracující obviněný jinak spolupracoval?
Ale na druhou stranu, kdo je to spolupracující obviněný? Člověk, který za vidinu nižšího trestu udá své spolupachatele, poskytne proti nim důkazy. S tímto vědomím je nutné k jeho výpovědi přistupovat. Jsou lidé, kteří by za pár korun prodali vlastní babičku; takovým jistě nečiní problém udat kohokoliv výměnou za výhodnější postavení v trestním řízení. Zejména někoho, kdo je již předem veřejným míněním odsouzen.
Na celé kauze mi připadá nejhorší, jak živí bolest pozůstalých rodičů, brání jim prožít smutek v soukromí rodiny a začít se s děsivou realitou smiřovat. Namísto toho proces jen znovu a znovu denně otevírá rány. Přitom žádný rozsudek nemá moc jejich žal zmírnit. Ani spravedlivý, ani nespravedlivý.
