V poslední době mám pocit, že se z Facebooku stalo doslova bitevní pole – takový agresivně militantní Facebookistán. Lidi už úplně blázní, nedokážou se shodnout ani na tom, jestli je nebe modré, neposlouchají se, napadají se…
Přemýšlím, co mi vlastně dává mít X přátel ve virtuálnu, když skutečná hodnota se stejně pozná až v realitě. A to nepočítám, kolik lidí očumuje profil jen tak, dementní chlapi žádají o seznámení nebo grafomani a frustráti píšou jen hnusné a rýpavé komentáře… Já vím, že namítnete, že když už jednou na síti jsem, mám profil veřejně a vyjadřuju se k různým tématům, že se tomuhle nemám divit. Já se tomu nedivím ani na to nenadávám, jen se zamýšlím nad tím, jakou to má pro mě vlastně cenu…
O Velikonocích jsem rozjímala, kam se můj život bude v následující době ubírat. Je toho dost, co mě čeká. Poslední rok mi šíleně zamával se životem – sice v dobrém, ale přesto je to náročné. Dnes se mi zdál sen, ve kterém jako bych symbolicky uzavřela kapitolu s jedním člověkem, který mi hodně ublížil a zradil mne. V tom snu jsem se s ním usmířila. Cítím se jinak – tak nově.
Ono to tak na FB nemusí vypadat, ale jsem vlastně velmi privátní člověk. Mám sice spoustu známých a kamarádů, moje práce je taky velmi kontaktní, a já si velmi vážím toho, že mi vztahy s lidmi jdou… Přesto je pro mě důležité mít svůj okruh nejbližších, kterým věnuju nejvíc péče a času. Můj muž třeba FB ani jiné sociální sítě nemá. Jednak má tolik práce, že na ně prostě nemá čas, jednak si soukromí hodně chrání. A nepůsobí, že by tím nějak trpěl, ba naopak. Nemusím s ním řešit, že se věnuje častěji mobilu nežli našemu vztahu. To spíš já mám někdy tendenci odpovídat na konverzaci, když jsem s ním, což je tedy prasárna, kterou sama u druhých těžce nesu, a měla bych si za to nafackovat…
Jsem na vážkách. Možná nezmizím úplně, ale prostě se jen odmlčím. Občas třeba něco postnu, ale nebudu zabředávat do konverzací pod příspěvky. Nebudu nikoho vyhazovat z přátel, na to se necítím být dobrý kádr… Ale kdo chce, tak si mě klidně odeberte.
Možná je to celé prostě jen jarní únava. Nevím. Cítím však, že potřebuju víc filtrovat, komu a čemu věnuju čas. V uplynulých letech jsem jela na doraz, protože jsem měla jen sebe. Teď budu mít rodinu. Je to prostě jiné.
