Včerejší demonstrace mne přiměla k úvaze nad současnou situací Občanské demokratické strany. Tato strana vznikla hned na začátku 90. let a dlouho se předpokládalo, že na pravici bude hegemonem.
Za tím účelem dokonce prosadila změnu volebního zákona, který zvýhodňoval v přepočtu hlasů na mandáty silnější strany. Ostatně, stejnou úlohu jako ODS na pravici měla hrát ČSSD na levici; volební zisky kolem třiceti procent byly obvyklé, politická scéna vypadala nudná a zamrzlá. Bylo obtížně představitelné, že by někdo dokázal nadvládu silné dvojky narušit.
V roce 2013 otřásl Občanskou demokratickou stranou obrovský skandál, který zasáhl přímo vládu. Díky uniklým odposlechům, což je místním standardem (v politických kauzách se vůbec nepočítá s tím, že by přepisy odposlechů zůstaly ve spisech), mohl celý národ sledovat, jak Petr Nečas, premiér, ženatý otec rodiny a katolík, nedůstojně škemrá u své podřízené o přízeň. Vláda se pochopitelně klidila ze scény, jinak to ani nebylo možné; kdo dnes tvrdí s odkazem na nevalné justiční výsledky policejní razie opak, nepamatuje si tehdejší atmosféru a hloubku problému.
A spolu s vládou zamířily strmým pádem dolů i volební preference morálně zcela zdevastované ODS.
Strana se tehdy ocitla na dně a bylo otázkou, zda politicky přežije. Zahalila se ale do frází o očištění, do čela si postavila akademika Fialu a – přežila.
Osm let čekala na návrat k moci. Osm dlouhých let se nejprve krčila a poté pomalu už dělala ramena v opozici. A loni se konečně dočkala. Jako řada jiných komentátorů jsem se domnívala, že Petr Fiala bude prvním předsedou ODS, který se nestane premiérem, ale mýlila jsem se. Fiala v záři reflektorů, obklopen koaličními partnery, vítal volební vítězství a sliboval změnu. Po osmi letech se ODS slavně vrátila k moci a naplnila účel své existence, neboť stejně jako všechny strany, i ona byla ustavena proto, aby usilovala o podíl na moci a spoluurčovala tvář naší země.
A? Stačilo pouhých osm měsíců a ODS získaný kredit dokonale promarnila. Důvěra ve vládu se pohybuje na velmi nízkých číslech kolem 20%, v Praze se sešlo 70 tisíc lidí na protivládní demonstraci a ve volebních preferencích bude ODS soupeřit nikoliv s ANO, ale s SPD.
Bylo by to ještě akceptovatelné, kdyby tímto odklonem trestali voliči chyby samotné ODS. Jenže tak to není. ODS ve vládě nerealizuje svůj program, ale program svých koaličních partnerů – politických trpaslíků, kteří by bez ní ani nebyli ve Sněmovně. Premiér vůbec nedokáže korigovat neschopnost některých ministrů ani vyvodit důsledky z ostudných skandálů, které vládu provázejí a které by byly nemyslitelné dokonce i za vlády hnutí ANO.
Je neuvěřitelné, jak tato kdysi silná strana s jasnou vizí, plná výrazných osobností, dokázala za osm měsíců promarnit příležitost, na kterou čekala osm let. Na oltáři boje s nějakým Babišem spálila důvěru svých voličů a zřejmě i části členů.
Za stávajících podmínek je těžko představitelné, že tato strana v příštích volbách uspěje. Politický kapitál, který s obrovským úsilím získala zpět, během pár měsíců obrátila v prach.
Stálo to za to?
