Včera tomu bylo na den přesně sto padesát let od vyhlášení Pařížské komuny (1871). V roce 2000 natočil Peter Watkins dokudrama La Commune (fiktivní reportáž z průběhu Komuny). Někteří filmoví kritici píšou, že je to obsahově i filmově nejvýznamnější film natočený od roku 2000. Samotní herci byli překvapeni tím, že něco takového jako Pařížská komuna skutečně existovalo. Málokdo o ní něco věděl, neboť v oficiálním dějepise se o ní příliš neučí. Jsou i knihy o vytlačování obrazu Pařížské komuny ze společenského povědomí.
Lizzie O’Shea píše v kapitole „Alternativní formy budoucnosti Pařížské komuny“ ze své připravované knihy, že Pařížská komuna nám dává materiál pro pochopení alternativ k dnešní společnosti postavené na ekonomických třídách a zastupitelské demokracii a otevírá možnosti pro hlubší pochopení myšlenek demokracie a rovnosti. Komuna začala uskutečňovat participativní demokracii v dosud nevídaném rozsahu. Zrušila stálou armádu, zavedla oddělení státu a církve, církevní majetek převedla na veřejné vlastnictví, vyhlásila bezplatné vzdělávání, veřejně spálila gilotinu, na omezenou dobu zrušila platby nájemného. Dělníci začali organizovat samosprávné řízení ekonomiky, demokraticky volili vedení podniků, které omezilo délku práce, a řídili se požadavkem rovnosti a autonomie. Ženy poprvé v moderní historii zastávaly politické pozice a prosadily liberalizaci manželského práva. Malíř Gustave Courbet, který se Komuny aktivně účastnil, napsal: „Paříž je skutečný ráj… Všechny společenské skupiny se ustavily jako federace a jsou pány svého osudu“. Marx mluvil o tom, že pracující třída „nečekala na zázraky“. Neměla v hlavě žádný utopický plán, když svrhla utlačovatelskou společnost. Pracující nejsou hlupáci. Nepotřebují žádné „vizionářské“ technology, aby jim říkali, jak mají řídit společnost. Mají své vlastní myšlenky a často velmi dobré myšlenky. Víme, jak Pařížská komuna skončila. Po jejím konci bylo zastřeleno deset až dvacet tisíc komunardů včetně žen a dětí.
Pařížská komuna byla vzorem pro Říjnovou revoluci, jíž začala sekvence komunistické ideje dvacátého století s nejrůznějšími formami emancipačních zápasů, jak to nazývá Badiou. Lenin a další tančili na sněhu, když ruská revoluce vydržela o den déle než Pařížská komuna. Ruští revolucionáři počítali s reálnou možností, že je čeká podobný osud jako komunardy. Badiou tvrdí, že poslední uskutečněnou politickou formou této sekvence byla Šanghajská komuna (1967). Ta měla za vzor Pařížskou komunu. Zvláštní věc je, že tato sekvence se na začátku i na konci vztahovala k Pařížské komuně. Podle Badioua může mít Šanghajská komuna pro budoucí revoluce podobný význam, jaký měla Pařížská komuna pro revoluce dvacátého století.
Badiou si uvědomuje problém komuny jako politické formy: příliš rychlé oslabení či rozpuštění státních struktur způsobuje rychlou porážku. Zároveň přílišné posílení státních struktur vede k byrokratizaci a ke zbytnění státu, které brání ve vytvoření emancipované společnosti. Jak řešit toto dilema? V knize „Revolutions for the Future“ jsem se spolu s dalšími autory pokusil ukázat, že v pražském jaru se spustil vzájemný pohyb mezi státem a společností, a toto dilema se tím začalo řešit. Byla to reforma, která přecházela v revoluci nového typu. Tento typ revoluce nebyl ani v čínské kulturní revoluci, ani v maďarském povstání, v titovské Jugoslávii, ani v pařížském květnu 68. Takže východiskem pro budoucí revoluce může být znovu Pařížská komuna, ale zároveň také pražské jaro jako dosavadní vrchol pojetí státu, v němž se rozběhne vzájemný vztah mezi strukturami a spontaneitou. Těžko přijít na něco lepšího, pokud člověk uvažuje o reálné možnosti postkapitalistické společnosti.
Pozn. red.: Pařížská komuna (francouzsky La Commune de Paris) byla radikálně socialistická a revoluční vláda, která držela moc na území Paříže od 18. března do 28. května roku 1871, než byla potlačena regulérní francouzskou armádou v tzv. Krvavém týdnu (La semaine sanglante). Její členové a podporovatelé se nazývali komunardi. Poté byl zaveden teror proti komunardům, jehož výsledkem bylo 30 000 mrtvých. Poslední část komunardů byla popravena u zdi hřbitova Père Lachaise. Další tisíce lidí byly odsouzeny na galeje – nucené práce v koloniích (např. Nová Kaledonie). Porážka Pařížské komuny však nepřišla lacino ani vládní vojska maršála Mac-Mahona. Podle Bodarta ztratila 15 000 vojáků, mezi nimiž se nalézalo pět generálů, 14 vysokých důstojníků a 159 ostatních. Zranění utrpělo šest generálů, 48 vysokých a 554 ostatních důstojníků. Ke 138 871 zahynulým francouzským vojákům v prusko-francouzské válce tak přibyly mnohatisícové oběti bratrovražedného střetnutí, jež neslo všechny rysy regulérní občanské války… Debaty o politických opatřeních a výsledcích Pařížské komuny měly značný vliv na myšlenky Karla Marxe, který Komunu označil za příklad „diktatury proletariátu“.
